Doufala jsem že to nemyslí vážně a je to jen pouhý vtip. Snad už není pozdě. Nevěděla jsem kam jdu, dokola si čtu jeho zprávu. Jako by se zastavil celý svět, jako by jste se vlastně ani necítili živý.
Při mém štěstí začalo pršet. Nebyl to ale jen tak obyčejný déšť, byl krvavý. Dnešek bude poslední, co tu budu. Tohle je poslední den v mém životě. Je čas odejít.
Bylo ráno, ještě se ale ani nerozednilo. Jdu po přechodě, stále mi hraje píseň Maria. Ucítila jsem před sebou hřející postavu, která se postavila přede mě. Až když jsem si uvědomila, že před námi jede nějaký opilec rychlou jízdou, bude po nás.
Auto srazilo onen muže, který se na přede mě postavil. Až když dopadl na zem, uviděla jsem jeho tvář. Byl to Petr. Došlo mi proč právě teď padal krvavý déšť. Bylo to znamení.
,,Proč jsi to udělal" rozplakala jsem se a držela ho jemně za tváře. Byl bledý a v jeho očích bylo prázdno, začal být mimo svět.
,,Já ti říkal že te vždy budu ochraňovat" řekl ztěží a odkašlal si
,,Prosím, neodcházej" pošeptla jsem a slza mi ukápla na jeho tvář
,,Nebudu tu až se rozední, odpusť mi mé hříchy, umíráme pomalu" řekl ztěží a políbil mě, naposled vydechl.
Jeho poslední slova, náš poslední polibek. Bylo to tak rychlé. Právě teď mi umřel v náručí. Volala jsem pomoc, nikdo mě neposlouchal, nikdo mě přes vzlyky neslyšel. Zůstala jsem s ním pár hodin. Vyčítala jsem si všechny svoje chyby, které jsem udělala. Tohle se stát nemělo. Když už konečně někdo pro Petra přijel, nechali mě na silnici samotnou. Samotná ve světe, ze kterého zachvíli odejdu.
Šla jsem do našeho společného bytu, celý jsem ho prošla, jako na začátku vztahu. S Petrem jsme zrovna ten byt kupovali a já si ho s úžasem procházela. On mě po celou tu dobu se zamilovaným pohledem sledoval, opravdu mě miloval a já jeho.
Po celém bytě jsem cítila jeho vůni, po každém nadechnutí, se na mém srdci dělali jizvy. Jako by někdo uvnitř měl žiletku a řezal mi ji hluboko do srdce. Poslední nádech udělal předposlední jizvu.
Už chybí jen jedna poslední..
