STORY OF EVIL - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH RILLIANE

ZELENÝ HON

Asi proto jsem byla dalšího dne překvapená, když za mnou přišla Ney s tím, že možná zjistila identitu oné dívky. Ney mi řekla, že to neví jistě, ale že asi tuší. To by mě zase tak moc nezajímalo, i když ano, má zhrzená čest mi říkala, že bych jí za to měla potrestat, jenže to, co mi Ney řekla, mě doslova položilo na kolena. 

Prozradila mi, že v ten den, kdy Allen odjel, ho s ní viděli. Viděli ho s ní mluvit a dívat se na ní. Ney mi vysypala všechno, co slyšela, a já začala vzteky vidět rudě. Navíc způsob, jakým mi to Ney líčila! Chyběla jí pokora! Mívala jsem jí docela ráda, přeci jen, byla z Lucifenie, ale...od doby, co se vrátil Allen se na mě dívala...jako kdyby na mě snad žárlila. Jistě, služebná má milion důvodů závidět princezně, ale tohle bylo jiné. Ona se mi teď spíše vysmívala. Jako kdyby si snad myslela na Allena. Měla však to obrovské štěstí, že jsem měla daleko větší vztek na tu zelenovlasou dívku.

Tak můj Allen se za ní otáčel? Musela jsem se hodně držet, abych nesrovnala celý palác se zemí! Té pochybné zelené běhně nestačí, že mi vzala Kyla! Ona mi chtěla vzít i Allena! Nedá se slovy popsat, jakou bolest jsem cítila.

Vyrůstala jsem ve zlaté kleci, což by nebylo tak špatné, kdybych v ní nevyrůstala sama. Mohla jsem mít cokoli, co jsem chtěla. Přitom to jediné, co jsem DOOPRAVDY chtěla, mi v dětství vzali. A teď, když jsem to získala zpátky, jsem umírala strachy, že o to přijdu. Zvláštní. Nikdy jsem se nemusela bát, že bych o něco přišla nebo že bych nedostala přesně to, co chci. A ten pocit se mi vůbec nelíbil.

Ney jsem okamžitě poslala pryč, doslova jsem jí řekla, ať táhne k čertu nebo si svou zlost vybiju na ní, a když vyběhla z mých komnat, opět jsem je téměř zdemolovala. Jestli jsem po tom, co mi Kyle dal kopačky dopisem, ztropila scénu, tak teď jsem ztropila scénu na druhou.

 A Allen...jak mě mohl takhle zradit? Já si říkala, že byl divný, ten den, kdy se vrátil z Elgheportu. Jak mi to mohl udělat? A klidně se mi pak díval do očí! Tak to si odskáče! I on zaplatí za takovýhle podraz! Nechtěl být princem? Chtěl být mým sluhou? Tak teď pozná, jaké to je! Měla jsem chuť se za ním hned rozběhnout a pěkně od plic ho konfrontovat s tím, co provedl, ale nechtěla jsem v tom vzteku říct něco, čeho bych později litovala. Na to jsem ho měla až moc ráda...

Ihned jsem k sobě zavolala ministra. S jasným rozkazem.

,, Vyšlete naše gardy do Zelené země s rozkazem zabít každého, kdo má zelené vlasy!" Ministr ztuhl.

,, Ale...vaše výsosti...jste si jistá tím, co říkáte?"

,, Nikdy jsem si ničím nebyla jistější!"

,, Ovšem, ale...Něco takového...to není jen tak. Přineslo by to velké problémy..."

,, Ale na problémy kašlu!" Zvolala jsem. ,, Do zítřejšího rána, ať zemře každý, kdo má zelené vlasy!" Zaplatí nejen Michaela. Zaplatí celá ta jejich povedená zemička! Tolik milovali svou Michaelu. Ponesou následky. Pro výstrahu všem!

,, To ale...chci jen říct...lesy kolem Elgehportu jsou moc husté, naše vojsko se přes ně neprobije."

,, Tak je spalte!"

,, Spálit lesy na popel?"

,, Ano! Co na tom nechápete? Lesy spalte a každého se zelenými vlasy zabijte!" Ministr tam chvíli stál a šokovaně hleděl do země.

,, Jak si přejete." Řekl pak. Odešel, a já se začala psychoticky smát. ZELENÉ KRÁLOVSTVÍ PADNE!

A co se týče Allena...Tomu jsem poslala jen vzkaz. S jasným rozkazem. Zabít jí...Tahle událost vstoupila do dějin naší země jako Zelený hon.

V příbězích, které můžete znát, se píše, že to bylo kvůli Kylovi a jeho odmítnutí. Nikdo ale nedohlédl až do královských komnat...Nikdo neznal pravý důvod. Kyla jsem neznala. Doopravdy mi na něm nezáleželo. Pravda je taková, že to bylo celé kvůli Allenovi. A kvůli tomu, že jsem se bála, že by mohl milovat někoho jiného, než mě. Takový byl skutečný důvod Zeleného honu...

Dalšího dne přišla správa o úspěšném Zeleném honu. Allen se, dle rozkazu, vrátil na svačinu.

,, Tak?" Přivítala jsem ho jediným dotazem. Stál tam v úklonu a ani do tváře mi nepohlédl.

,, Hotovo." Řek bez náznaku emoce. Vypadalo to, že plakal. Jak je citlivý...Pevně jsem ho objala.

,, Výborně!" Chválila jsem ho. ,, Vedl sis úžasně. No nic! Je čas na svačinku!" Zatleskala jsem a nechala nám přinést zákusky. Allen byl ale zamlklý a nic nejedl.

,, Tak jez!"

,, Nemám chuť."

,, No tak! Musíš jíst! Jinak nebudeš mít dost sil." Strčila jsem mu do pusy lžičku s dortem. Sousto spolkl, ale dál nic neříkal.

,, Tak a dost! Tohle nemá cenu! Odnést!" Křikla jsem na služebné. Allen se hned zvedl a chtěl začít sklízet ze stolu.

,, Ty ne! Sedni si!" Stáhla jsem ho zpátky do židle. ,, Fajn. Tak takhle to nepůjde." Vstala jsem a popadla ho za ruku.

,, Kam jdeme?" Ptal se.

,, Uvidíš!" Zatáhla jsem ho do ložnice, a stejně jako on vyléčil mé srdce poté, co mi Kyle dal tak ošklivou odpověď v dopise, jsem i já vyléčila jeho srdce.

,, Už se cítíš líp?" Položila jsem tu samou otázku, kterou on položil mně ten den.

,, Ano." Dal mi stejnou odpověď. Už se zase smál. Vklouzla jsem svou dlaní do té jeho. Proplel si se mnou prsty.

,, Rilliane." Oslovil mě. ,, Miluji tě."

,, A já tebe. Ale když jsme byli malí, říkával jsi mi jinak. Pamatuješ?" Usmál se ještě víc.

,, Jistě. Rin."

,, Lene." Bylo to poprvé od doby, kdy jsme se zase setkali, kdy jsme se oslovili našimi přezdívkami z dětství. Jak jsme od té doby vyrostli. V jeho náruči jsem opět zapomněla na všechno zlé. Na všechny ty hrůzy, které nás potkaly. Vše se teď zdálo být tak dokonalé. Jenže...Teď je ta chvíle, kdy princezny z pohádek najdou štěstí v náruči dokonalého prince, pak přijde svatba a ,,žili šťastně až do smrti." Šťastný pohádkový konec. Tolik štěstí jsme my neměli...S naší láskou, s naší říší, s našimi sny...se vším měl být konec...