Brother of my Crush - Vinnie Hacker

7.

Celý týden co plynul jsem ani nepočítala dny, věděla jsem že kdbych zavolala, napsala nebo zaklepala nic by se nestalo. Vinnie ví že jeho fanoušci mě nemusí, a já to vím taky. Ale to přece nejde jinak? Vždyť kolikrát je vinnie na videjích s jinýma holkama a jsou tam hnusný komentáře ale s nima se on dál baví. Nebo v mým případě tam nehraje roli jenom tohle? co když nám ale opravdu není suzeno se ani přátelit? Nevím, jedno velké nevím.

V sobotu, den kdy se vinnie vrací do Seattlu. Prší, celej den a já přemýšlím jestli se vrátil, i když vím že mi neotevře co tu zase dělám? I když jsem nechtěla stojím tu, promočená a unavená. Doufám že se otevřou dveře a naše přátelství bude jako na začátku, před tím vším. Koukám na místo parkoviště kde stojí jenom dvě auta, ale žádný to co hledám. Otočila jsem se, šla jsem zase domů, po cestě mi v hlavě ležela ale jenom jedna otázka, možná dvě, nebo tři. Opět nevím..

Zvedla jsem telefon a vytočila číslo, jeho ne. Po několila pípnutí mě to naštvalo, telefon jsem vypla a pokračovala v cestě. Za deset minut mi telefon začal zvonit. ,, halo? mám tu zmeškanej hovor" ozval se mužskej hlas ,, t/j, je tam vinnie?" ,, jo..je" už v tuhle chvíli jsem věděla že je to v prdeli, jako předtím. Telefon jsem típla a utekla domu. Teď tam ale nejedu, už jsem se dost vynasnažila a stejně by to skončilo jako předtím. Zasraná dnesní doba.

Na jednu stranu jsem nechtěla nikoho vidět ale na tu druhou jsem chtěla aby někdo přišel, řekl mi že to bude dobrý. Ale nikoho takovýho nemám, moje kámošky ze školy mi sotva odpoví, větsinou jenom krátkou odpovědí že ne, nemám čas, teď něco dělám, nevím, napíšu pak. Ale nikdy se už neozvou, každej to asi někdy pocítil, každej kdo je jinej a nepopulární. Nechtěla jsem vědět co se v hype house děje ale věděla jsem že atmosféra se tam dá jenom krájet.

V takových chvílích vám ale nezbývá nic jiného než jít dál. Další týden jsem šla do školy, psala testy, připravovala se do školy. Moje hlava jakoby přešla do továrního nastavení, základní povinosti jsem udělala, zbytek dne jsem pomohla matce a seděla doma a kokala na filmy nebo serály. Byla jsem jedna z těch lidí so nemaj žádnej sociální život a jediný co je naplňuje je nová série jejich oblíbenýho seriálu. Moje vnímání okolí se docela zůžilo, sním tak ǎčkoliv nevědomně, vnímání mých příznaků rýmy, kašle a dlašího.

Celé to ale dospělo až tam že mi začalo vadit světlo, nedokázala jsem sklonit bradu a vyskytla se mi na některých místech vyrážka. Tátovi se nelíbilo jak vypadám, odvezl mě k doktorce, ta mě ihned poslala do nemocnice. Převzali si mě tam a během chvíle jim bylo naprosto jasný co semnou je. Mám podle nic meningitidu neboli zánět mozkových blan.

Po tomhle, jsem nevěděla jestli za to " tovární nastavení" v mým mozku, může tohle a nebo jsem si zánět zapříčinila já sama. Po nějaký době přijela i matka a ta mi přivezla věci, samozřejmě že zabalila asi jenom čtvrtku toho, co já potřebuju ale zlobit se na ní za to nemůžu, lepší než kdyby si všímala všeho co dělám, jakej kartáček používám. Poslední dobou mi je nepříjemná, po tom co on.. se tady neukázal 3 týdny? asi, už to nepočítám. Tak jsem přestala chodit ven, a ona začala vymýšlet vše možný abych vypadla z baráku, to jí ale neprošlo.

Když táta i matka odjeli domu a já konečně byla n pokoji sama, a pila si svůj odpornej čaj z jejich automatu, ale měla klid, někdo ho narušit musel. Do dveří vešla sestra že mi jde odebírat krev, zbytek večera tam furt někdo lezl připadala jsem si jak opice v zábavným parku. Konečně v 8 už mi dali všichni pokoj, to mi čert ale nepřál a v tu ránu telefon. Naštěstí ne hovor, jenom zpráva, neznámé číslo. ,, vyližte mi prdel" už jsem čekala zase nabídky od operátorů jak mi dají půjčku na nové super červené auto. No super na to čekám celej můj život. Telefon ale pípnul ještě dvakrát, podívala jsem se a tam Maria, s tou jsem taky dlouho nemluvila. Pomyslela jsem a až pak si začala číst zprávy. ,, ahoj t/j" ,, strašně mě mrzí co se stalo, snad ti bude líp" ,, Hodně štěstí, zítra se stavíme, Maria H."  ,, Ahoj, děkuju určitě se to brzo spraví" poslala jsem zprávu a šla spát, odebírání všech možných mých tělních tekutin mě docela vyčerpalo.

Po ránu co vztanu jsou tam dva doktoři a 3 sestry, každej něco zapisuje ale ptá se jenom jeden. Když odešli přinesli mi snídani, která stejně byla odporná.
Další klepání na dveře, a další a dlaší. Až návštěva co přišla napočtvrtý byla zajímavější ačkoliv bych ji radši vyměnila za 10 nudných doktorů.

Vešla dovnitř Maria ,, ahojj" usmála se na mě, mě ale do smíchu moc nebylo. ,, ahoj" ,, jak ti je?" ,, asi tak že mám nemoc se kterou můžu mít následky do konce života a nebo dokonce umřít" Maria vykulila oči a jenom seděla na posteli a zírala do deky. ,, přinesla jsem ti něco dobrýho" vyndala čokoládu kterou položila na stůl. ,, děkuju" ,, nemáš zaco, kdyby jsi cokoliv potřebovala napiš mi, pochopila jsem že s tvojí mámou asi nevcházíte" ,, jak?"
,, včera jsem tvoje rodiče potkala když si byly koupit kafe a tvůj táta vypadal docela smutně, tak jsem se ho zeptala co se děje a že jsem tě dlouho neviděla, řekl mi o tom ce se ti stalo ale tvoje máma jenom kroutila očima, což ji nechci nijak urážet" ,, je to svině, nemusim ji, ale spíš mě zajímá od kud se znáte s tátou já vůbec nevěděla že se znáte." ,, jo my jsme spolu občas mluvili když jsem byla v práci, no a jednou jsem vás viděla spolu tak jsem se na tebe ptala, to ti táta neříkal?" ,, ne"  ,, no to je jedno, no ale čeká tu ještě někdo, tak ahoj, a kdyby cokoli piš" ,, jojo ahoj" Tak dneska byla až příliš hodná, nevim.

Tu se ale ozvalo další zaklepání, ale jemný..