Moje oči jí v autobuse našli a pozorovali jí. A to se zájmem, chtíčem, láskou a smutkem.
Sledoval jsem jen tu její nádhernou hedvábnou tvář z profilu. Sledoval to, jak píše a skládá ty slova za sebe. Jak škrábe své myšlenky do toho svého malého bločku se zachovalými stránkami ale rozpadající se obálkou. Její rty naznačovali slova, která psala. Tužka, kterou svírali její hubené hebké prstíky, byla na konci lehce okousaná. Když přemýšlela její ruce si hráli s tužkou anebo črtali malé obrázky kolem textu na bločku.
A já jí za tyhle maličkosti, jako je i ta okousaná tužka, miloval snad ještě víc. Byla tak půvabná, jak jsem ji sledoval, její hebké rty, jak naznačovali ty slova, nejradši bych ji políbil, ale ne agresivně, ale něžně a sladce.... a dlouze. Ach bože.
Asi nějak vycítila, že ji sleduju, protože se otočila a pohlédla na mě a její oči se zasekli na těch mých. Chvíli jsme na sebe koukali a pak mi věnovala úsměv, zíral jsem jí na rty a chtěl jí políbit. Když mi došlo, o čem přemýšlím. Rychle jsem odtrhl oči a zahnal všechny ty myšlenky. Protože tohle se asi nikdy nestane.
Nikdy s ní nebudu mluvit, nikdy ji nebudu dlouze zblízka hledět do očí, hrát si s jejími vlasy a nikdy ji nepolíbím.
A kdyby jo, tak, tak že by chtěla víc, že by nechtěla, aby se moje rty vzdálily, že by to bylo jako by se zastavil čas.
Zastavili bychom se ve smyčce, nás tep by zrychloval a poháněl by celý vesmír. Naše oči by nás vzájemně chytali a nepouštěli do skutečného světa. Byli bychom tu jen pro sebe navzájem, jen my.
