Bylo odpoledne, slunce svítilo, bylo hezky a horko.
Já ležela v posteli s nacpanými sluchátky v uších.
V malých repreáčků sluchátek řvala kapela Beartooth, ohhhh jak já je miluju, jsou boží.
A při tom jsem snila, jak bych byla s Mitchem.
Objímala ho a mačkala ho. Líbala a funěla mu na krk. Usmívala se a koukala se do těch jeho hnědých očí. A utápěla se v nich a ztrácela. Obmotala ruce kolem jeho krku a jen ho hlavně už nepouštěla. Nebo se přitiskla na jeho hrudník a poslouchala, jak mu bije srdce, zatímco bychom spolu usínali.
Nejlepší bylo, když se tohle stalo skutečností, což ale bylo málokdy.
A ještě kdybych mohla říkat, že je můj, byla bych nejšťastnější člověk na světě, ale tohle není pravda, a proto zůstávám jen ve svých snech, který mě ale nedokáží udělat šťastnou, protože realita je vždy silnější. Možná jsem jen až moc sobecká, já nevím, ale přece toho nechci tolik, když chci být s ním.
Tak jen sním o těch sladkých polibkách a všem, co je momentálně teď v realitě neuvěřitelně vzdálené.
