Šla jsem do sklepa pro něco, co už nevím, co bylo, protože ta věc mě nakonec vůbec nezajímala. A to vážně ani trošičku.
Sešla jsem schody a ocitla se před sklepem. Z kapsy jsem po chvíli vylovila klíče a zaslechla jsem zvláštní zvuky. "Co je to?!" zděsila jsem se. Ale poté jsem, už nic neslyšela.
Bylo tam šero až tma. Konečně jsem se trefila klíčem do štěrbiny na zámku. Odemkla jsem dveře a poté chytla kliku, zabrala a otevřela.
Panty vrzaly, zase jsem uslyšela ty zvuky. Zatřásla jsem sebou a začínala mít strach.
"To nic není," uklidňovala jsem se.
Vešla jsem a rukou přejížděla po stěně vedle dveří. Snažila se najít spínač na rozsvícení světel. Šmátrala jsem, ale povrch zdi se pořád neměnil.
Opět jsem uslyšela ty zvuky, začala jsem panikařit. Bála se a rychle, teď už oběma rukama, jsem hledala na stěně. Narazila jsem na místo, kde byla odchlíplá omítka. Jak jsem přes to místo přejela prsty, omítka upadla a na zemi se roztříštila na menší úlomky. I když jsem to čekala, lekla jsem se.
Opět jsem slyšela ty zvuky, po zádech mi přejel chlad. Ztuhla jsem, slyšela šramocení a cítila chlad na krku. Po celém těle mi naběhla husí kůže.
Klíč vypadl ze zámku, lekla jsem se a rukama ztratila stěnu. Najednou jsem cítila někoho za sebou a ten někdo mě chytil za boky. Cítila jsem onoho teplý dech na svém krku. Chtěla jsem se vymanit, ale narazila jsem na ruku té osoby a nahmatala na palci levé ruky prsten. Tlustý prsten s rámováním. Byl to John, můj John.
Nepouštěl mě a já se otočila tváří k němu. Políbila ho a on mě. Natáhl ruku a rozsvítil světlo. První zářivka svítila slabě a druhá problikávala. Jak to udělal? Já ten spínač hledám celou dobu ksakru.
"Můžeš mi vysvětlit proč mě tak děsíš?" zeptala jsem se naštvaně a přitom jsem byla ráda, že ho vidím.
"Mno, nevím, baví mě to," zasmál se.
"Hezký, děkuju ti," hrála jsem uraženou.
"Rád ti zrychluju tep, strašně se mi to líbí, když vím, že za to můžu já," pošeptal u mého ucha, našel lalůček a lehce skousl.
Už to dělal znova, opět se mi zrychlil tep. Opět kvůli němu. Chtěl abych se tak cítila, vážně to miloval.
"Á už zas za to můžu já," vyřkl a křenil se na mě.
"Ano, můžeš...můžeš za všechno, co se se mnou děje, když si v mé blízkosti, za každý rychlejší či pomalejší úder mého srdce. Za každou husí kůži. Za to všechno všecičko," vysoukala jsem ze sebe.
Koukal mi do očí a jen se usmál. Políbil mě a udělal si cestičku z polibků na mém krku.
Vždy jsem věděla, že mu neodolám.
Zavřela jsem oči a užívala si každý jeho dotyk. Každičký i když byl třeba jen letmý. Dokázal udělat to, že jsem zapomněla na vše kolem. A v tu chvíli moje srdce bilo jen pro něj.
Prohrábla jsem mu jeho tmavé vlasy a přejela prsty každý pramínek jeho vlasů. Jako on zlíbal každičké místečko na mém těle. Teda krom mého tetování, to vynechával, nevím proč, ale vždy to malé místečko na mé pravé klíční kosti vynechal.
Jeho rty se ode mne odtrhly a něžně se dotkly tech mých. John si dřepl, sebral klíč ze země, chytl mě za ruku, vytáhl ze sklepa, zhasl, zamkl a vzal mě do náruče a odnesl k nám domů.
To co se dělo potom si domyslete sami.
Ne kecám :D, lidi pokračování už je na světě (Sklep část 2.). Doufám, že se bude líbit.
