Další pokračování Writer :)
Vystoupil a řidič už pomalu zavíral dveře...
...Bože, co teď. Moje oči ho zastavovali, ale nic, už byl venku a se svěšenou hlavou se vzdaloval od zastávky.
Ksakru jdi za ním, řvala jsem na sebe v duchu. Kráčel dál a dveře už se zavřeli, trhla jsem sebou a popadla bundu a svůj bágl. Vyskočila jsem ze sedačky a běžela za řidičem.
Stihla jsem to těsně, než se autobus rozjel.
"Prosím můžete ještě otevřít, prosím. Nějak jsem se zapomněla. Moc se omlouvám," vychrlila jsem na řidiče a ten jen svraštil obočí a zavrčel. Hodila jsem na něj pohled smutného štěňátka. Zavrčel znovu a otevřel dveře.
Vyběhla jsem po schůdkách z autobusu a běžela za ním. Byl už celkem daleko a všimla jsem si, že si dal sluchátka do uší. A tak mě tak napadlo, že já vlastně vůbec nepřemýšlela nad tím, co se stane až ho doběhnu. Co udělám, co udělá on. Možná jsem cvok. Zpomalila jsem tempo a přestala vnímat okolí. Zakopla jsem a letěla k zemi.
On:
Přišlo mi, že za sebou něco slyším. Otočil jsem se a ona, ta nádherná bytost ležela na zemi. Co tady dělá?? Nevím proč, ale nemohl jsem se pohnout. Rychle vyskočila na nohy, všimla si mě a usmála se. Přibližovala se ke mně. Byla čím dál blíž...
...Zastavila se jen pár metrů přede mnou. Já na ní jen zíral a vůbec se nepohnul. Ztuhl jsem, chápete to, stála tam přede mnou a usmívala se. Usmívala se na mě. Vymanil jsem se z myšlenek. Pousmál jsem se a udělal malý krůček k ní.
"Ahoj," řekla a její rty se na mě usmívaly a její oči zářili. Usmívá se na mě, oh bože. Ksakru měl bych pozdravit.
"A-ahoj," vykoktal jsem ze sebe.
"Am mám takovej malej problémek."
Né teď budou výčitky proč jsem na ní zíral.
"No?" byl jsem připosranej strachy.
"Am tak trochu jsem běžela za tebou a prostě teď se mě asi moc nezbavíš."
"É?" vůbec jsem nevěděl, co se děje a ještě k tomu jsem byl strašně nervózní.
"Neznám to tu, normálně vystupuju až za dvě zastávky," řekla a já jí konečně pochopil, i když mi teda nějak pořád nedocházelo, co po mě chce.
"Áha," řekl jsem nechápavě.
"Nechápeš viď?"
"Dobře no, přiznávám, ale spíš nevím, co teda chceš abych udělal."
"Dobře, mohl bys mi pomoct abych se neztratila."
"Ok, rád. A??" prostě jsem cítil, že chce ještě něco dodat.
"A.. No přiznejme si žes na mě zíral a já se přidala," řekla a na rozdíl ode mě mi přišla celkem v pohodě.
"Dobře," snažil jsem se udržet v klidu, ale moc mi to nešlo.
"Ty si ze mě nervózní?" zeptala se mě.
"Am pravdu?"
"Jo," usmívala se.
"Jsem a strašně moc, líbíš se mi. Proto jsem tak nemožnej, já to s holkama nemumim," vysypal jsem ze sebe. A ona se jen usmála. Já začal koukat do země a nehýbal se. Chvílema mi přišlo, že jsem přestal i dýchat.
"V klidu, jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Owen," odpověděl jsem.
"Já jsem Lola, těší mě, am nechtěl bys někam jít se mnou."
"To myslíš vážně?" byl jsem zmatenej.
"Jo myslím, jen to tu neznám, tak mi nesmíš zdrhnout, ok?" pořád se na mě usmívala. Byla nádherná a sladká jako lízátko.
"Neboj. Hodim se do klidu a bude to v poho."
"Dobře, tak kam mě vezmeš?"
"Nevím, pojď do města, je to kousek odsud."
"Dobře, jen mě musíš pak dopravit zpět," řekla a pořád se usmívala.
"Můžu tě odvést potom, jestli budeš chtít a nebudeš se bát."
Ona:
Byl ze mě nervózní, a nabídl mi, že mě pak sveze domů. Byla jsem za to celkem ráda, protože jsem vážně neměla ponětí kde teď jsem.
"Fajn beru," políbila jsem ho lehce na jeho hladkou tvář.
Vzal mě do města ukázal mi to tu, říkal že jsem nádherná. Užili jsme si to, měli jsme si co říct a bylo nám fajn. Pak jsme šli k němu a říkal, že mě odveze teda domů. A taky, že jo. Myslela jsem ale, že pojedeme autem, ale on přinesl helmy. Takže mi to hned bylo jasný, buď pojedem na kole nebo na nějaký prdlavce nebo má motorku. Bože jen né tu prdlavku. Proč ne prdlavku?! No tak kolo mi nevadí a stejně podle ty helmy to vážně nebude kolo a motorka je fajn, takže ne prdlavku.
LOLO! Zas moc přemejšlíš!! Zklidni se!
Podal mi helmu a šel do garáže, "zůstaň tu," řekl. Stála jsem tam a on z garáže vytáhl motorku a mě spadla čelist. Přišel ke mně a zeptal se: "Co je? Cos čekala, že se tak tváříš?"
"Já nevím, hlavně jsem nejdřív čekala auto," řekla jsem, on se zasmál, nasedl a nandal si helmu.
"Tak pojď už."
Nandala jsem si helmu a sedla si za něj, přitiskla se a ruce omotala kolem jeho pasu.
"Tak kam?" zeptal se.
"Víš kudy jezdí bus?"
"No."
"Tak ještě dvě zastávky po tom, co jsme vystoupili."
"Ok," Přikývl.
Nastartoval a rozjeli jsme se. Zastavil na zastávce, kde normálně vystupuji.
"Co teď?" řekl.
"Nic já to dojdu už," zvedala jsem se, ale on mě chytil, "můžu tě odvést."
"Dobře, když ti to nevadí."
"To si piš, že nevadí, jsem rád, že jsem tě konečně poznal," usmíval se na mě a oči mu zářili.
"To já taky," úsměv jsem mu oplatila.
Opět jsem se přitiskla k němu.
"Budu tě navigovat, ok?" poznamenala jsem.
"Jasně, pojedu pomalejš kdyžtak."
"Dobře."
Dojeli jsme tam, a to celkem bez problémů.
"Takže tady jo?" ujišťoval se a sundal si helmu.
"Ano, měl by sis to tu taky pořádně zapamatovat."
On:
Hned mi bylo jasný, že jí ještě někdy uvidím, chtěla, abychom se ještě potkali.
Sundala si helmu a podala mi jí, byla blízko u mě a sklonila se a políbila mě. Dlouze. Pak se začala vzdalovat. V ten moment jsem jí chtěl prohrábnout vlasy a přitáhnout jí zpátky, co nejblíž ke mě. Dychtil jsem po jejích rtech.
Odhodlal jsem se, zvednul se a políbil jí.
Usmála se na mě a mě se rozbušilo srdce.
"Ahoj," vyřkla sladce a usměvavá zamířila domů.
"Pa," zvedl jsem ruku a ona se na mě ještě naposled otočila. Nasedl jsem a odjel domů.
