Me Against You

Skoro každou noc

Musel to strhnout jako náplast. I když to znamenalo, že se mu Victor vysměje. Pravděpodobně to sepíše a nalepí to každýmu na dveře, aby každej v domě věděli, že Julien Ainsley je magor. Zhluboka se nadechl a promnul si kořen nosu. Neměl tušení, jak by to měl podat, aby to vyznělo, co nejméně stupidně a zároveň naprosto uvěřitelně.

„Byl jsem náměsíčnej. Vyšel jsem z bytu a zabouchl za sebou dveře. To mě probudilo. Zbytek už znáš.“ Záměrně se na Victora nepodíval, aby neviděl jeho výraz.

„Děláš si srandu, že jo? Náměsíčný jsou malý děti,“ Victor si posměšně odfrkl.

Udělal to naprosto automaticky. Dělal to v jeho přítomnosti tak často, že si ani neuvědomil, že si před pěti vteřinami řekl, že to určitě dělat nebude. Zvedl hlavu a probodl ho pohledem. V ten moment ten pobavený úsměv z Victorovy tváře opadl. Pravděpodobně si uvědomil, že Julien skoro nikdy nevtipoval a vtipům ani nerozuměl, nikdy mu nepřišly k smíchu. Neuměl si ani dělat srandu, tak proč by s tím začínal zrovna teď? Musel to myslet naprosto seriózně. Nedělal si srandu.

„Počkej, děje se ti to často?“ zeptal se. Tentokrát vypadal celkem zaujatě.

„Nedokážu to úplně říct. Aspoň jednou do měsíce se mi stane, že se probudím někde po bytě a nepamatuju si, jak jsem se tam dostal, ale je taky dost možný, že se vracím do postele, tím pádem nemůžu zjistit, jestli jsem v tu noc byl náměsíčnej. Stalo se mi ale poprvé, že bych vyšel z bytu.“

„Slyším tě v noci chodit. Jakože, skoro každou noci. Třeba v jednu ráno.“

Julien polknul. „To jsem většinou ještě vzhůru,“ zamumlal jako kdyby něco takového nerad přiznával.

Victor na to nic neřekl. Jenom si ho zvídavě přeměřil pohledem. Pravděpodobně si o tom myslel své. „Dobře, skočím pro ten mobil. Asi budeš chtít zavolat Debetymu.“

Julien jenom přikývnul. Debety jako domovník měl náhradní klíče od všech bytů. Julienův osud teď měl v jeho rukou. Victor zase na chvíli zmizel v ložnici, když přišel zptáky, koukal do mobilu a šel jeho směrem. Julien z něj nespouštěl zrak. Nakonec se zastavil v jeho těsné blízkosti a podal mu mobil s rozsvíceným displejem. Julien se musel trochu zaklonit, aby Victorovi viděl ze sedu do obličeje. Neměl rád jejich výškový rozdíl, vždycky si kvůli tomu připadal v nevýhodě, teď si připadal ještě hůř—měl pocit, že by ho Victor mohl jednoduše rozšplápnout kdyby se mu zachtělo, tak malej si doopravdy připadal.

Na dispelji už byl Debetyho kontakt. Julien si mobil převzal do ruky a vytočil jeho číslo. Přiložil si ho k uchu, ale ani po několika vteřinách to nikdo nezvedal. Dalo se to vlastně trochu čekat, bylo kolem desáté večer. Debety pravděpodobně spal nebo možná byl někde v baru nebo hospodě s přáteli vzhledem k tomu, že byl pátek, tam mobil nemohl slyšet.

„Nebere to,“ zamumlal Julien potichu. Chtělo se mu trochu zvracet. Potřeboval, aby se tohle celé vyřešilo, co nejdříve a on se mohl zavřít zpět ve svém pokoji. Necítil se dobře na neznámém místě, i když mu Victor nebyl úplně cizí a pravděpodobně mu v jeho přítomnosti nic nehrozilo.

„Zavoláme mu zase za chvíli. Třeba si jenom odskočil od telefonu,“ snažil se ho Victor uklidnit, ale oba moc dobře věděli, že to bylo nepravděpodobné.

Ani jeden tu otázku něchtěli říct nahlas, i když je oba napadla. Co budou dělat, pokud to Debety dnes v noci nevezme vůbec?