Me Against You

Znovu sedmnáct

Nikdy by neřekl, že měl slabost pro nohy, ale když viděl ty Julienovi zblízka a zjistil, jak jsou jemné na dotek, sváděl neuvěřitelně těžký vnitřní boj, aby ty vtíravé myšlenky nezvítězily. Julien zůstal ležet přesně tak jak mu nařídil, vypadalo to, že se nepohnul ani o píď. Nemohl ale s jistotou říct, jestli to bylo kvůli tomu, že mu bylo pořád špatně nebo, že se ho doopravdy rozhodl poslechnout. Díval se na televizi a pořád na sobě neměl kalhoty a ani tu deku. Bylo by divný, kdyby ho prostě přikryl? Pravděpodobně jo.

„Půjdu zpátky do ložnice. Kdyby tě to hodně bolelo nebo to začalo nějak hodně krvácet, začni třeba prostě kričet, dobře?“ Nechtěl jít zpátky do ložnice. Bál se toho, co se bude dít až se za ním zavřou dveře. Ani trochu si nevěřil. Neměl ani špetku sebeovládání. Zároveň ale neměl nejmenší tušení, co by tu s Julienem dělal. Teda—tušení trochu měl, ale jenom o tom co by s ním rád dělal, ne, co skutečně mohl. Připadal si jako teenager.

Julien na něj otočil hlavu. Všiml si toho už před rokem, tentokrát to ale bylo trochu jiný, když věděl, co za tím bylo. Julien měl kruhy pod očima, dost výrazné na to, až by si jeden myslel, že je měl přirozeně, ne, že by byly způsobené nespavostí, kterou trpěl.

„Děkuju,“ zamumlal potichu. Victor moc dobře věděl, jak moc těžký to pro něj muselo být. Ani si neuvědomil, že se usmíval, dokud se na něj Julien nezamračil. „Zas tolik si o sobě nemysli. Není to tak, že bys mi zachránil život nebo tak něco,“ odsekl a pohrdavě nakrčil nos.

Přesně takhle ho znal. Věčně otrávený, zamračený, frustrovaný, nasraný na celej svět. Tentokrát ho to ale tolik neštvalo jako kdykoliv předtím. Začínal věřit tomu, že Julien takový ve skutečnosti nebyl—bylo tomu těžké věřit po tolika nepříjemných zkušenostech, ale během těch několika hodin, mohl být svědkem toho, jak si ve chvílích nepozornosti, zapomněl držet masku. Přesně ty momenty se mu začaly zavrtávat někam hluboko do hlavy.

Přál si zjistit, jakou tvář ukrývá.

„Půjdeš spát nebo ... “ řekl to nahlas ještě předtím, než se nad tím vůbec zamyslel.

„Nechtěl jsem tě předtím vzbudit. Nebudu uklízet nebo dělat něco jinýho, co dělá hluk,“ zamumlal a podíval se na televizi. Po obličeji mu zůstaly běhat stíny a Victor se nemohl ubránit myšlence, že vypadal fakt mizerně. Natolik, že by si k němu nejradši lehnul a přitáhnul si ho k sobě, aby ho zahřál a mohl si hrát s jeho vlasy.

Hned, jak mu došlo, co řekl a že v jeho hlase šlo slyšet trochu vinny, se Victor zamračil. „Nemyslel jsem to takhle. Jenom jsem se ... “ O tebe zajímal? Protože mám starost a zvláštní nutkání o tebe pečovat? Nepatrně zavrtěl hlavou. „Zkus se trochu vyspat. Můžeš klidně uklízet nebo cokoliv. Nevadí mi to. Nikam nevstávám.“ Snažil se trochu pousmát, ale Julien se na něj stejně nedíval. Victor si ukradl ještě jeden pohled na jeho nohy a potom zmizel v ložnici. Kdyby tu měl zpovědnici, nevylezl by do rána a stejně by ten čas nestačil.