Me Against You

První pomoc

Nemohl se dívat. Jenže nemohl ani zavřít oči. Pokud by si jeden smysl zablokoval, ostatní by se zbystřily. Victor mu ošetřoval nohu. Vždycky trpěl na extrémně citlivá chodidla, takže celá tahle situace byla naprosté peklo. Ošetřil by si to sám, ale při pohledu na tu rudou tekutinu se mu dělalo zle a vykrvácet nepřipadalo v úvahu. Nebo by ho to vlastně možná v tuhle chvíli vysvobodilo a ušetřilo trápení. Victor mu nohu umyl od krve, usušil, zalepil a obvázal. Zkonstatoval, že to není na šití, ale že by se měl snažit na tu nohu den nebo dva vůbec nestoupat, aby se mu ta rána nerozšklebila. Zatímco on se snažil sebrat, Victor šel uklidnit střepy do kuchyně.

„Proč jsi umýval nádobí?“ zeptal se do ticha, zatímco zametal rozbité sklo.

„Nemohl jsem spát a neměl jsem co dělat.“

„Tak jsi šel prostě umýt nádobí, které vlastně není ani tvoje? Ne, vlastně mě to vůbec nepřekvapuje. Sedí to k tobě,“ zamumlal si. Julien se nemusel dívat, aby poznal, že se pobaveně umsmívá. Victor se zastavil v pohybu a zvedl hlavu. Rozhlédl se kolem sebe. „Uklidil jsi oblečení, přilepil plakáty ... srovnal cereálie podle barev?“

„Když nemůžu spát, tak uklízím,“ odsekl. Jestli ho Victor neměl za blázna, když ho našel se procházet polonahého po chodbě, teď už definitivně musel.

Chvíli bylo v bytě úplné ticho. Julien se neodvážil na Victora ani podívat.

„Nemůžeš spát docela často, hm?“

„Jsem insomniak. Trpím chronickou nespavostí,“ přiznal. Uvědomil si až o pár vteřin později, že to nikdy nekomu neřekl. Victor byl mimo jeho doktora první člověk, který to věděl. Ta tíha skutečnosti ho najednou začala dusit. Proč se svěřoval někomu, koho měl nenávidět?

Victor znovu zůstal mlčet. Jako kdyby si vždycky potřeboval vzít moment na to, aby Julienova slova zpracoval a při tom na jejich pochopení nebylo nic složitého.

„To by dávalo smysl. Moc o tom nevím. Dá se to nějak léčit?“ zeptal se a potom se sklonil, aby mohl na lopatku smést všechny střepy z roztříštěné sklenice.

„Nejdřív pro to ten člověk musí udělat maximum. Žádná káva, žádný spánek přes den, vynaložit nějakou fyzickou aktivitu, aby se utahal, zatěsnit si ložnici, aby se minimalizoval hluk a tak podoně. Říká se tomu spánková hygiena,“ vysvětlil Julien. Už dávno zapomněl na to, že ten komu to říká je Victor. Potom se zhluboka nadechl. „Dají se brát i prášky. Léčba jimi by ale měla být krátkodobá. Ty pro mě nefungovaly taky.“

„Takže jsi vyzkoušel všechno?“ Victor vysypal střepy do koše.

„Pravděpodobně. Není to úplně bez pokroků, ale jsou malé a jde to pomalu.“

„Co když se to nezlepší?“ zeptal se Victor a najednou jeho hlas zněl hrozně blízko.

Julien si dal ruku z očí a otevřel je. Podíval se před sebe, kde u jeho nohou stál a skoro až starostlivě ho pozoroval. Znovu, ten výškový rozdíl se mu ani trochu nelíbil. Jelikož právě teď ležel, byl ještě o něco níž. „Dá se tak žít,“ odpověděl Julien ledabyle.

Victor se mu zůstal dívat do obličeje, ale nic neřekl—vypadal, že by možná něco chtěl, ale ať už to bylo cokoliv, spolknul to a rozhodl se to nevyslovit nahlas.