Me Against You

Až moc potichu

O pět nepřijatých hovorů později, se Julien pořád díval na televizi a Victor šel udělat čaj. Všiml si, jak si Julien začal trhat kůži okolo nehtů a nervózně poklepávat nohou. V obličeji byl pořád ledově klidný, s těmi kruhy pod očima a světlou kůží vypadal jako kdyby pomalu umíral. Tentokrát se Juliena neptal, jestli něco nechce, prostě mu udělal čaj do hrníčku a pak to před něj postavil. Sám si svůj nechal v ruce a posadil se vedle něj na pohovku.

Ani jeden z nich nic neřekl a oba se zůstali dívat před sebe. Victor byl zvyklý na to, že měl Julien prořízlou hubu, nikdy se nezdráhal s tím, aby mu řekl, co si o něm nebo o tom, co dělá myslí. Tentokrát už ale nepromluvil asi patnáct minut a to bylo překvapivě mnohem horší, než když neustále mlel pantem. Neměl tušení totiž, co si myslí. Vždycky Juliena viděl jako malého rozlobeného psa, který štěká, ale nekouše. Vidět ho takhle, bylo zvláštní.

Už dvacet minut se ta slova drásala Victorovým hrdlem nahoru, teď už bylo jenom otázkou času, kdy mu prostě proklouznout mezi rty. „Chceš si zavolat někomu jinému?“ zeptal se potichu trochu ochraptělým hlasem. Připadalo mu, že nepromluvil už celé hodiny.

Julien chvíli jenom mlčel. „Nikoho nemám,“ vypadlo z něj nakonec. Řekl to s naprostým klidem. Victorovi při těch slovech, ale cuknul ve tváři sval a zaplesalo mu srdce. Jindy by pravděpodobně poznamenal něco o tom, že je to kvůli jeho příšerné povaze, ale ne dneska.

„Dobře,“ zamrmlal. „Zůstaneš dneska u mě. Debety to už asi nezvedne.“

Julien se na něj otočil jako kdyby nebylo zjevné už před půl hodinou, jak tohle skončí. „Nemůžu u tebe zůstat,“ řekl odmítavě a u toho se zamračil.

„A kam chceš jít?“ zeptal se Victor. Julienovi se pohnula brada jako kdyby chtěl něco říct, ale jakmile si uvědomil, že sám na tohle nezná odpověď, zůstal mlčet. Prvoplánově ho napadlo, že by si mohl zaplatit noc v hotelu, jenže i peněženku měl v bytě. A půjčovat si od Victora peníze nepžicházelo v úvahu. To už by se mohl rovnou mohl odstěhovat ze země. „Je mi to jedno. Debety se určitě ráno ozve. Vezmu si gauč a ty se můžeš vyspat u mě—“

„Zůstanu tady. Nebudu spát u tebe v posteli,“ zatrhl okamžitě, když mu došlo, co se mu Victor chystá navrhnout. Možná to řekl až moc znechuceně. Už jenom to, že tu bude muset strávit noc bylo potupný.

„Dobře,“ zamumlal Victor. „Půjdu se vysprchovat a lehnout si. Kdyby náhodou Debety volal, mobil ti donesu. Kdybys cokoliv chtěl, vezmi si to.“ Zvedl se z gauče a plný hrníček, z kterého si ani neodpil, položil na stůl. Ten čaj vařil stejně jenom kvůli tomu, aby si na chvíli zaměstnal ruce.