Me Against You

Byt číslo třináct

Julien nebyl v pořádku—proto se Victor tak moc proklínal za to, že jediné na co se dokázal soustředit byly ty zatracené kraťasy. Ta mlha na mozku trochu prořídla, když se za Julienem zavřely dveře v koupelně. Victor si nahlas vydechl a svěsil ramena. Ani si to neuvědomoval, jak moc byl celou dobu před Julienem v křeči. Nebo možná nevědomky zatínal svaly a snažil si držet postoj, aby tak vynikla jeho postava. Měl chuť si omlátit hlavu o zeď. O co se to vlastně snažil? Zastrašit ho nebo se mu zalíbit? Kdyby tohle byla otázka života a smrti, zavolal by rodičům, za všechno jim poděkoval a rozloučil se s nimi.

V momentě, kdy z koupelny uslyšel téct vodu, dal se rychle do pohybu. Sesbíral všechno oblečení ze země a hodil ho do jednoho kouta. Vzal špinavé nádobí z nízkého stolu před pohovkou a přidal ho k tomu v dřezu a na kuchyňské lince.

„Do prdele,“ zamumlal. Julien si o něm bude myslet, že je naprostý prase.

Potom se vrátil k pohovce, aby porovnal polštáře a složil pletenou deku na opěradlo. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, co bylo ještě třeba spěšně uklidit, aby to tu nevypadalo jako po výbuchu. V koupelně se vypnula voda. Victor rychle sáhnul po ovladači a zapnul tam nějaký hudební kanál. Ztišil hlasitost skoro na minimum, ale dost nahlas na to, aby písničky hrály do pozadí. Neměl tušení, jestli si s Julienem nemají vůbec co říct, když si zrovna jeden druhého nedobírají nebo si na sebe nestěžují. Melodie by aspoň trochu mohla vyplnit to ticho, aby atmosféra kolem nich nebyla tak napjatá. Otočil se za zvukem pantů. Jakmile Julien vyšel z koupelny, Victor se musel kousnout do jazyka, aby neřekl něco nahlas. Pane, měj slitování.

Nátělník a kraťasy byla jedna věc, ale vidět ho v jeho oblečení v něm probouzelo to nejhorší. Šedá mikina a černá mikina mu přirorozeně byly větší. Lem kalhot si držel, aby mu nespadly. Victor polknul. Nemůže ho tady mít takhle dlouho. Ještě by mohl přehodnotit to, jak moc otravný soused Julien Aisley vlastně byl. Jenže už teď věděl, že tohle jen tak z hlavy nedostane a po smrti rozhodně nepůjde do nebe za to, co se s obrazem Juliena v jeho věcech rozhodl dělat až bude sám. Nebyl nic víc, než jenom primitivní zvíře v džungli.

„Jenom se převléknu, zatím se posaď na gauč. Můžeš si tam pustit, co chceš. Kdybys chtěl něco k jídlu nebo pití, vezmi si cokoliv. Moc toho teda v lednici nemám—“

„Nemám hlad,“ odsekl mu Julien. Pohled jeho očí do něj vypaloval díry. Ty zatracené modré oči. Nechtěl tím říct, že nemá hlad, ale aby už sklapl a začal něco dělat.

„Jasně,“ zamumlal Victor a semknul rty do úzké linky. Rozešel se naproti němu, ale celou dobu se díval do země. Dveře do koupelny byly hned proti těm do ložnice. Rychle ze sebe sundal oblečení a převlékl se do toho, co mu viselo přes židli—ještě předtím si k němu, ale čichl, aby se ujistil, že nesmrdí potem. Když se vrátil zpátky do obýváku, našel Juliena sedět uprostřed pohovky. Díval se na televizi, zrovna v ní běžel klip od Rihanny.

„Máš rád Rihannu?“ zeptal se Victor. V duchu si hned na to dal facku. Vypadalo to, že v jeho blízkosti prostě nemá nad sebou vůbec žádnou kontrolu. Plácá úplný sračky.

Julien zvedl hlavu a znovu ho probodl pohledem. „Potřebuju si od tebe zavolat,“ ignoroval jeho otázku. Victor jenom přikývnul a sáhl si do kapsy. Neměl ho u sebe. Nevyndaval ho ani v ložnici. Na stůl ho taky nepoložil s klíčemi. Vrátil se do chodby k věšáku, na kterém visela jeho bunda. Chytil ji za kapsu a skoro si úlevně vydechl, když zjistil, že je mobil tam. V momentě, kdy ho však chtěl odemknout, zjistil, že je úplně vybitý. Pomalu se vrátil zptáky do obýváku, nemohl se rozhodnout jestli byl Julien víc nasranej nebo otrávenej.

„Je úplně vybitej, budeš muset chvíli počkat.“ Záměrně se na Juliena nepodíval, aby se vyhnul jeho kritickému výrazu, přešel do ložnice a dal mobil na nabíječku. Nemohl se rozhodnout, jestli je rád, že tu bude Julien o chvíli dýl nebo to jenom prodloužilo jeho utrpení. „Mohl bys mi zatím říct, co se stalo—zajímalo by mě to a myslím si, že mi to tak trochu dlužíš za to, že jsem se na tebe nevysral.“ Nechtěl to říct takhle, ale vždycky se v jeho přítomnosti už automaticky stavěl do obrany, protože Julien byl vždycky v útoku.