Me Against You

Zatraceně navždy

Victor by si přál, aby aspoň jednou zvládl přemýšlet ještě předtím, než začne mluvit. Soudě podle Julienova výrazu celá tahle situace nebyla ani trochu tak jak vypadala. Na druhou stranu, mohl mu to mít někdo za zlé, když se probudil a první, co viděl byl Julien v jeho ložnici—jeho posteli? Pořád bez tepláků jenom v těch zatracených kraťasech. Brzy mu ale došlo, že Victorovy a Julienovy představy se diametrálně od sebe lišily.

Victor neměl čas se obhájit a Julien začít nadávat, protože se na nočním stolku rozezvučel mobil jako lano poslední záchrany. Čas se znovu rozeběhnul. Julien se od Victora odklonil, ale z postele nevstal. Victor se rychle převalil a sáhl po mobilu. Na displeji svítilo jméno jejich domovníka. Hovor nepřijal a místo toho ruku s mobilem natáhl k Julienovi. Ten se na něj ani nepodíval, striktně měl pohled sklopený dolů a jen letmo se podíval na mobil, aby věděl, kam sahá, když si ho bral. Jejich prsty se o sebe opatrně otřely. Bylo to dost na to, aby se Victor pozastavil nad tím, jak měl Julien na dotek studenou kůži a Julien, aby se zamyslel nad tím, jestli i zbytek Victorova těla byl stejně tak teplý. Kdyby se jeden druhému aspoň na pár vteřin podívaly do obličeje, zjistily by, jak moc se jim rozhořely tváře.

Julien přejel prstem po displeji obrazovky a mobil si přiložil k uchu. Potom se postavil z postele a Victorovi se otočil zády. Na poraněné noze stál jenom na špičce.

Victor ho neposlouchal. Slyšel, že mluví, ale nerozuměl jeho slovům. Měl mnohem víc práce zkoumat každý záhyb jeho těla. Julien si volnou ruku dal vbok, načež se mu Victorova mikina, co měl pořád na sobe, trochu vyhrnula. Victor těžce polknul. Mohl se koukat, protože Julien ho neviděl. Nejradši by po něm sáhnul, obmotal mu ruku kolem pasu a stáhnul si ho k sobě do postele. Pod deku. Zatraceně. Navždy. Ty věci, který by s ním rád dělal.

„Do pondělí?“ vyhrkl Julien vyděšeně. „Nemůžu čekat do pondělí.“

Victor vzhlédl. Světlé vlasy měl vzadu rozčepýřené. Sahaly mu kousek pod uši. Když ho viděl poprvé měl je o něco kratší. Na pohled je měl hebké, zdravé, lesklé. Jako z reklamy. Zavrtěl hlavou, aby všehny ty myšlenky vyhnal a potom se snažil soustředit na jeho znepokojený hlas. Nemůže čekat do pondělí? Co to znamenalo? Ledažeby ...

„Nemám u sebe nic. Nemůžu ani zavolat zámečníka, pane Debety. Nemám kde být.“ Julien se snažil držet zpátky. Kdyby to nebyl jeho domovník, poslal by ho už dávno do prdele. „Jsem u Vic—u pana Kyuna. Jsme—známe se,“ Julien se zakoktal ve dvou větách víc, než kdykoliv v životě. Ukazovalo to, jak jejich vztah s Victorem byl nejasný. „Rozumím tomu, že nemáte na výběr, ale ... “ žádné ale nebylo a věděl to i Julien. Zaklonil hlavu a frustrovaně si protřel kořen nosu. „Rozumím, nashledanou,“ řekl potichu a potom ruku s mobilem svěsil vedle těla. Jako tělo bez duše se posadil znovu na postel, ale zůstal civět před sebe. Přímo do té skříně, kde měl Victor naházené věci na jedné hromadě, protože skládat ho nemělo cenu.

Victor věděl, co Debety řekl, ale stejně se musel zeptat. „Co říkal?“

„Je celý víkend mimo město v nějaký prdeli. Dřív, než bych tam dojel, tak on se vrátí sem, takže to nemá cenu. Přijede až v pondělí ráno,“ zamumlal jako kdyby to nechtěl říct nahlas. Victor tomu rozuměl, dokud to nezaznělo, nemusel si tu skutečnost přiznávat.

Victorovi zaplesalo srdce. Semkl rty k sobě. Řekne to. Tentokrát se nad tím zamyslel, neexistovalo pro něju jiné řešení. Ani nechtěl, aby existoval. Zapomněl už na to, co před pěti minutama řekl, teď myslel jenom na to, že Julien nemá kam jít. Musel si přiznat, že ho to škodolibě těšilo, zatímco Julien vypadal jako kdyby přemýšlel nad tím, jestli se zabije teď a nebo až za deset minut. Zbledl—o trochu víc než normálně. Skoro ani nedýchal.

„Můžeš zůstat tady. Nevadí mi to,“ řekl váhavě. Bál se, že se Julien po něm vrhne a udusí ho tím polštářem jenom proto, že se tohle vůbec odvážil navrhnout.

Julien se na něj nepodíval, místo toho si jenom posměšně odfrkl—tím zoufalým způsobem, kdy jeden neví, jestli se smát nebo brečet. „Nemám ani na výběr.“