Me Against You

Společná rána

Zapadalo to do Victorova profilu. Julien seděl na pohovce a podíval se na hodiny. Bylo deset dopoledne a jeho soused pořád spal. Nechtěl mu lézt do ložnice a nechtěl ho budit. Nejradši by na něj vůbec nemluvil kdyby nemusel. Jenže už se potřeboval dostat do svého bytu. Neměl tušení, jestli Debety už náhodou dávno nevolal a Victor to jenom neslyšel.

Postavil se z pohovky, ale neudělal ani krok—rána na chodidle ho ještě pořád bolela, ale když se zapíral pouze do špičky, zvládl se vcelku bez problémů pohybovat kolem. Zůstal chvíli zírat na dveře od Victorova pokoje a při tom se modlil, aby odtamtud už vyšel. Jenže se nic nestalo. Ostatně stejně jako za poslední tři hodiny od doby, co se probudil. Zhluboka se nadechl a potom se kulhavě rozešel vpřed. Ospravedlnil si to tím, že to bylo pro klid a pohodu jich obou. Jak v Julienovi i Victorově největším zájmu bylo přece jen, aby se jejich cesty zase rozešly. Když se zastavil před bílými dveřmi ještě jednou zaváhal. Třeba se ani neprobudí. Doufal v to. Prostě se jenom podívá na displej jeho telefonu. Nebo tak to měl aspoň v plánu. Zhluboka se nadechl a potom sáhnul po klice. Zadržel dech a potichu ji stlačil dolů. Otevřel dveře jen natolik, aby se tamtudy protáhl.

Victorova ložnice byla poněkud ztísněná. Postel mu zabírala většinu místa. Byla příliš velká pro jednoho a dokonce i pro dva lidi. Měl tu jednu velkou skřín, jejíž dveře zůstaly otevřené. Oblečení v ní nebylo srovnané, ale naházené na jedné hromadě. Na druhé straně místnosti poznal psací stůl a kancelářskou židli, i když byly taktéž zaházené oblečením. Julien znechuceně nakrčil nos. Na parapetu měl Victor dvě květiny, překvapivě ale nebyly uhnilé nebo uschlé. Nad čelem postele mu viselo pár obrázků, ne osobních, ale jenom dekorativních, aby bílá stěna nepůsobilatak prázdně. Pod nimi ležel na břichu Victor. Šedá deka s geometrickými tvary mu zakrývala jenom spodní část těla. Neměl tričko. Na zádech se mu rýsovaly vypracované svaly. Měl je plné pich, které by Julien rád spočítal. Mělce oddechoval, neprobudilo ho když Julien otevřel dveře. Ruce měl strčené pod polštářem a tvář otočenou směrem k oknu na druhou stranu. Julien těžce polknul a udělal krok směrem k nočnímu stolku, na kterém zpozoroval černý mobil—důvod, proč je vlastně tady.

Řekl si, že nebude pospíchat a pomalu se k němu doplíží. Záleželo jenom na tom, aby se Victor neprobudil—aby nezjistil, že mu sem Julien vtrhl bez svolení.

Nespouštěl z Victora oči, což se mu ve finále stalo osudným. Na zemi se válelo oblečení, pod kterým bylo něco tvrdého, co se mu zarylo do měkkého chodidla a vyvedlo ho to z rovnováhy. V momentě, kdy však došlápl na druhou nohu, chodidlem mu projela ostrá bolest z rány, kde měl ještě v noci zarytý střep ze sklenice. Podlomila se mu noha—zkousl si jazyk, aby nezanadával nahlas, ale už bylo pozdě. Převážil se do strany a poměrně elegenatně se posadila na Victorovu matraci. Automaticky mu však vyletěla do boku i ruka ve snaze se do něčeho zapřít nebo chytit něco, co by mu pomohl nalézt ztracený balanc.

Dlaň mu přistála hned vedle Victorova boku. Ještě než se mu z téhle trapné pozice, kdy se nad jeho tělem téměř skláněl, podařilo dostat, Victor se zhlouboka nadechl a pohnul se sebou. Julien ztuhnul. Hlavnou mu proběhlo, že možná, že když se nepohne ani o píď, znovu usne, ale nebylo tomu tak. Victor se se na matraci zvednul na loktech, zvedl hlavu a na moment v té pozici setrval jako kdyby si potřeboval dát dvě a dvě dohromady—co ho to probudilo a proč se mu prohýbá matrace. Potom se ohlédl přesně tam, kde Julien vedle něj seděl na posteli a přetočil se u toho na bok. Černé vlasy mu stály do všech stran, oči měl přivřené, tvář pomačkanou od povlečení. Chvíli na něj zůstal jenom zmateně zírat a potom se ku Julienově překvapení rozespale usmál. Kdyby neotevřel ústa, možná by i uznal, že vypadal roztomile. „Věděl jsem, že se ti líbím.“