Me Against You

Byt číslo dvanáct

Praskliny ve zdech. Díval se na ně jako kdyby otevřel oči vůbec poprvé. Vypadali přesně jako ty, co byli na chodbě. Správně, na chodbě. Za dveřmi jeho bytu, ne v ložnici. Procitnul. Podíval se dolů na své bosé nohy. Podlaha ho studila do citlivých chodidel. Ponožky si sundaval vždycky jenom na spaní. Tak proč je neměl na sobě, když nebyl očividně ve své posteli? Podíval se do strany, aby uviděl sérii dveří. Potom se prudce otočil. Se zděšením se podíval na své zabouchnuté dveře s číslem dvanáct. V ten moment do sebe zapadly všechny dílky skládačky a obraz se ucelil.

Julien se kousnul do jazyka, aby žalostně nezaúpěl a nezačal nadávat přes celou chodbu. Udělal rychlý krok dopředu a chytil za kouli na dveřích. Několikrát s ní vyzkoušel otočit, ale marně. Dveře se neotevřou—a uvnitř nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat z druhé strany.

Čelo si opřel o dveře a zavřel oči. Kdyby měl u sebe aspoň mobil, většinu problému by mu to vyřešilo, takhle byl ale naprosto nahranej. Jako kdyby toho nebylo dost, chodbou se rozlehlo pískání, které bohužel až moc dobře poznával. Victor, problesklo mu hlavou a zhoupl se mu žaludek.

Rychle se napřímil a rozhlédl se do obou stran. Jenže něž stačil vymyslet, kam se rychle schovat, na druhé straně chodby se objevil vysoký asiat. Zůstal strnule stát. Jakmile se Victor vynořil zpoza rohu a zvedl pohled, bylo vymalováno. Julienův soused se zastavil a zmateně stáhl obočí k sobě. Přestal pískat melodii. Až teprve v ten moment mu došlo všechno ostatní. Stál tam jenom v bílém nátělníku a kraťasech. Světlé vlasy mu pravděpodobně stály do všech stran. Musel vypadat jako naprostý šílenec. Věděl, že si to o něm Victor myslí i tak, jenže tenhle incident mu bude předhazovat, dokud se jeden z nich odsud neodstěhuje nebo nezabije.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně. Ta starostlivost v jeho hlase byla jako pěst do břicha. Cítil, jak mu srdce vynechalo úder nebo dva. Teď ale nebyla správná chvíle se nechat vykolejit ještě představami.

Nebyl. „Jako kdyby tě to skutečně zajímalo,“ zamrmlal si sám pro sebe, ale bylo mu jedno, jestli to uslyší. Potom se obrátil zpět ke svým dveřím a znovu koulí zacloumal jako kdyby víc síly znamenalo, že se zazráčně odemknou.

„Zabouchl sis klíče?“ zeptal se, přičemž se znovu rozešel. Julien si přál, aby se k němu vůbec nepřibližoval, ale moc dobře věděl, že to bylo nevyhnutelný. Bydlel až o dveře dál, v bytě číslo třináct. „Kam jsi šel bez bot?“ zeptal se zmateně, když se u něj zastavil. Julien se rozhodl, že mu nebude věnovat žádnou pozornost. Julien těžce polknul. Cítil, jak se mu úzkostí zúžilo hrdlo. Znovu zabral za dveře, ale ani tentokrát se neotevřely. „Víš o tom, že se ty dveře takhle nikdy neotevřou—“

„Do hajzlu,“ zavrčel Julien a bouchnul do nich pěstí. Koutkem oka si všiml, jak Victor se sebou nepatrně trhnul. Ani si neuvědomil, jak moc propadal panice, dokud sám sebe neslyšel těžce oddechovat skrz pootevřené popraskané rty.

Chodbou se rozhostilo hrobové ticho.

„Vím, že jsem ten poslední člověk, od kterýho bys chtěl pomoct, ale vypadá to, že nemáš bohužel moc na výběr.“