Rozpolcený a Nerozhodný

2. Útěk

Utíkej! Utíkej a nezastavuj, neohlížej se, nesmíš se zpozdit. Říkal jsem si a utíkal temnou nocí. Za sebou jsem slyšel běh a křik svých otců, kteří se mě snažili dohnat. Utéct byl ten nejlepší nápad, který jsem kdy měl. No samotnému by se mi to nepovedlo. Pomohl mi s tím PJ, ten jediný, který mi rozumí.

,,SD, zatraceně! SD, zastav prosím!" SD - nesnáším tu přezdívku. Běžel jsem a jako na potvoru začalo pršet. Ale no tak! Zaběhl jsem do lesa. A udělal tu chybu, že jsem se nedíval na cestu a zakopl o kořen. Trochu překvapeně jsem vyjekl. ,,Něco jsem slyšel! Tudy." slyšel jsem tátu. Sakra tati! Proč máš tak bystrý smysly? Vstal jsem, abych dál utíkal, ale hned jsem spadnul zpět do bláta.(pozn. Autorky: Nepsala jsem to už někde? Viz. Putování s pokémony.) Do ****** co teď?!  Co teď co teď co teď?! Začal jsem pomalu panikařit. Slyšel jsem přibližující se kroky, začaly se mi z očí spouštět slzy, které mi smýval déšť. Najednou jsem cítil divný pocit. Něco jako při teleportaci, ale tohle...bylo to jiné. Vedle mě se objevil na zemi malý portál. Měl jsem na výběr, buď se nechám chytit nebo...svalil jsem se do portálu. Nad tím jsem nemusel přemýšlet.

 Padal jsem a viděl, jak se za mnou portál zavřel. Moment! Kam to vlastně padám? Kruci, to jsem nedomyslel. Jak jsem padal, tak jsem začal vřeštět. Dopadl jsem do sněhu, ale jelikož ho tam byla jen malá vrstva, tak jsem ucítil ostrou bolest na několika místech. Z běhu jsem byl unavený a ta bolest tomu moc nepřidávala. Věděl jsem, že nesmím usnout, ale ta bolest a únava... Nedokázal jsem udržet svou pozornost a upadl do sladkého spánku.

Nom pov.

Tolik...je nás tolik! Pomyslel jsem si a mrštil kámen, co jsem nedaleko našel, do potoka. Sedl jsem si na zem a schoulil se do klubíčka. Nechtěl jsem tak vyjet, ale jestli se s vymýšlením nezastaví, bude mít práce až nad hlavu. A co když se z toho pak zhroutí? Nebo bude mít syndrom vyhoření? A já? Já jen nechci zklamat. Nechci zklamat ostatní, protože vím, že mezi nimi bude někdo, s kým se mi nepodaří navázat přátelský vztah. Všiml jsem si Wishe, který na mě hodil pohled "Je vše ok?" nasadil jsem co nejvíc upřímný falešný úsměv, abych ukázal přesný opak toho, jak se cítím. Wish teda jen pokýval hlavou a zašel dovnitř.

Najednou jsem ale uslyšel křik jakoby někdo padal. Viděl jsem dopadnout nějakou osobu do sněžné části louky. Zvednul jsem se a běžel jako o závod. 

Když jsem byl blíž, viděl jsem, že je to kostlivec. Ale pak mě chytla panika, když jsem viděl tu zvětšující se kaluž krve a nepřirozeně pokroucenou ruku a nohu. ,,TOXI! WISHI!" zakřičel jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedl, a začal léčit jeho ruku. Tox s Wishem byli v mžiku u mě. ,,Co budeme dělat?!" zeptal se Tox. ,,Nevím, mohli by jsme ho teleportovat, ale to je moc nebezpečné a odnést ho nemůžeme. Nevíme, kde všude má zlomeniny." snažil se zachovat chladnou hlavu Wish. ,,No, nechat ho tu nemůžeme." řekl jsem a dál léčil jeho ruku. ,,No, budeme muset tu teleportaci risknout." rozhodl Tox. ,,Zbláznil ses?!" zakřičel Wish. ,,Máš lepší nápad?" ,,No zatím ne, ale určitě na něco přijdeme." řekl Wish o něco tišeji. ,,To je dobrý nápad. Ale kdyby jsme měli čas!" řekl naštvaně Tox a vzal opatrně toho kostlivce a zmizel.

Když jsme i já a Wish přišli domů, tak jsme zamířili do Toxova pokoje. Na jeho posteli ležel ten neznámý a Tox hledal, jestli nemá další zlomeniny. Opět jsem se pustil do práce. Ruka byla opravdu ošklivě zlomená a já jí nedokázal vyléčit dokonale a tak byla při dokončení léčení jen lehce srostlá. A noha na tom nebyla o moc lépe. Žebra byla naštěstí jen nakřáplá. Na tu nohu a ruku vytvořil Wish něco jako dlahu. U Toxe jsme ještě vyměnilI zakrvácené povlečení a teď nezbylo nic jiného, než čekat.