Rozpolcený a Nerozhodný

10. Sen

Fly pov.

Objevil jsem se v nějaké velké zlaté místnosti. S údivem jsem si to tu prohlížel. Vyrušily mě kroky. Otočil jsem se a viděl dítě s kamenným výrazem, rudýma očima a oblečením, které bylo zaprášené. Po zádech mi přeběhl mráz. Mělo na sobě modro - červený svetr, hnědé kraťasy a modré boty, na krku tmavě zelenou šálu (která byla trochu zakrvácená) a na hlavě letecké brýle.

Přešlo chodbou až k postavě, která stála ve stínu. Popošel jsem, abych lépe viděl. Chtěl jsem udělat ještě pár kroků, ale nemohl jsem se hnout z místa, a tak jsem se jen díval z místa, na kterém jsem uvízl. Ta postava udělala pár kroků a já mohl vidět, že je...já!? Jak je tohle možné? Vypadal jsem ale trochu jinak. Vypadal jsem sebevědomě, na noze jsem neměl žádný obvaz a oči mi zářily jinými barvami. A to žlutou, oranžovou, fialovou a světle modrou. ,,Ahoj Sansi." řeklo to dítě ,,Ahoj Frisk, nebo mám říct Charo?" řeklo mé druhé já klidně a s úsměvem. Dost mě překvapilo, že ani nekoktám. ,,Vidíš, co mám?" řeklo dítě a odvázalo si s krku šálu. Viděl jsem na sobě, že jsem rozpacích. ,,Ano ano, ta je tvého bratra." řekla a hodila mému druhému já šálu. Dopadla na zem. Zvedl jí opatrně a něžně jako by byla něco živého. ,,Papy..." zašeptal jsem a v očních důlcích se mi objevily slzy. Se šálou jsem se trochu pomazlil než jsem si jí obvázal kolem krku. Otřel slzy do rukávu a řekl. ,,Dávám ti poslední šanci..." dítě udělalo další krok ,,...tak nic promiň mi to stará dámo." řekl a na to vyslal kosti na to dítě, pak ještě Gaster blastery a pomocí telekineze ještě s ním několikrát praštil o stěny. ,,Připraveni na poslední let?" zeptalo se mé druhé já a smutně se zasmálo. Já na to jen koukal s otevřenou pusou. Dítě se pokusilo zaútočit, ale já se vyhnul. ,,Tak snadné to nebude." Ta rychlost, přesná muška, ladnost, s jakou jsem se vyhýbal ,a klid, s jakým jsem to bral. To bylo neuvěřitelné. Překvapil jsem sám sebe.

 ,,Po kolikátý že už tu jsme? Po 10.? Po 50.? Upřímně jsem ty tvoje "resety" přestal počítat." řeklo mé druhé já po asi dvou hodinách boje. Chvíli nedávalo pozor a bylo nejspíše zabrané do počítání těch "resetů". To dítě toho využilo a seklo mě. Zároveň s mým druhým já jsem si položil ruku na místo, odkud krev vytékala. ,,To... od tebe bylo... dost... neslušné." zaskuhral jsem. ,,A těch resetů bylo...365!" zasmálo se ,,...Záleží na tom, kdo z nás to dřív vzdá." řeklo mé druhé já. ,,Nebo kdo se ke komu připojí." řeklo to dítě a nabídlo mi ruku. ,,Připoj se ke mě a my dva budeme v pořádku a já se tu pak už nikdy neobjevím." ,,Další bych už nezvládl." řekl a chytnul jí za ruku. Její oči se zaleskly a vedle ní se ukázalo tlačítko RESET, které stiskli.

Prostor ve kterém jsme všichni tři byli potemněl.

Objevili jsme se na místě porostlém světle modrými a bílými zvonky, které tvořily jakýsi polštář. Mé druhé já se zvedlo a zkontrolovalo své tělo. Všiml jsem si, že jeho oči jsou momentálně krvavě rudé. ,,Jestli to chápu správně..." promluvilo mé druhé já ,,...teď jsem tvá loutka. Ty se mnou projdeš podzemí a pak se tu už nikdy neukážeš. A já budu mít svůj Happy End." ,,Ano, chápeš to správně." ozval se hlas opět z jeho úst. ,,Tak ať to mám za sebou." řekl a rozešel se. Celou dobu co procházel nějakými ruinami, nebo co to bylo, ho to dítě nutilo zabíjet každé nevinné monstrum, které si tam v pohodě žilo. Nemohl jsem se na to dívat a když další monstrum padlo, s trhnutím jsem se probudil. Do očí se mi dostavily slzy. 

Tiše, abych neprobudil Toxe, jsem došel do ložnice, kde spala Pavlína s Andy. ,,A-andy, pro-probuď se." řekl jsem a lehce s ní zatřásl. Pootevřela oči a když si všimla, že brečím, tak se posadila a pokynula mi, abych si sedl vedle ní. Sedl jsem si a bez varování jí objal a plakal. ,,Shhh to bude dobrý Flayi to bude dobrý. Co se stalo?" zeptala se Andy ,,M-měl jsem z-zlej sen." řekl jsem. ,,A nechceš mi povyprávět, o čem byl? Třeba se ti pak uleví." přikývl jsem a začal vyprávět. Během vyprávění vypadala Andy dost nervózně, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

Když jsem dovyprávěl, bylo už ráno.