Night Changes // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-SIX

Flashback

„Zlato, omlouvám se, prosím, zůstaň!" snažil se Devin, když jsem si začala sbírat věci z jeho bytu. Chtěla jsem si je vzít, až by tady nebyl, ale nevyšlo to. Myslela jsem si, že odešel do práce, ale ukázalo se, že tam nešel.

„Přestaň to dělat těžší, než to musí být," řekla jsem mu a dělala jsem, co jsem mohla, abych ho ignorovala, otravoval dlouho. Věděla jsem, že byl pro mě špatný, ale bála jsem být sama víc než cokoliv jiného.

„Kolikrát se musím omluvit?" mohla jsem v jeho hlase slyšet frustraci, jak jsem se snažila na něj nedívat a více věcí jsem strkala do tašky.

„Omluva není dost, Devine. Chápeš, co jsi udělal?! Uhodil jsi moje dítě! To není něco, za co se omlouváš!" začínala jsem být rozpálená jen z toho, že jsem myslela na to, co udělal mému malému a zranitelnému miminku. Cítila jsem vztek, jak ve mně rostl, jenom že jsem o tom přemýšlela.

„Nebuď urážlivá!" začal Devin a cítila jsem hádku. „Říkám ti, že se omlouvám a ty mou omluvu nepřijmeš!"

„Za tohle se nemůžeš jen tak omluvit, Devine! Ublížil jsi nevinnému dítěti! Mému dítěti hlavně! Mezi námi je konec! Ať to bylo cokoliv, je konec!" zvedla jsem hlas, byla jsem rozvášněná z toho, o čem jsme se bavili. Byla jsem rozpálenější, čím více se Devin snažil, abych zůstala.

„Nemůžeš odejít! Nenechám tě!" mohla jsem vidět, jak se mu na krku objevila žíla, docházela mu trpělivost. Nebála jsem se ho, tohle byla rutina. Kopal by, křičel by, rozdával by rány, házel by věci, ale nic z toho by mě nepřekvapilo ani nevyděsilo.

„Odcházím a ráda bych viděla, jak se snažíš, abych zůstala. Skončila jsem s tebou, Devine, už to pochop." Hodila jsem si batoh přes rameno a upravila jsem si popruh. Byl těžší, než jsem si myslela, když v něm byly všechny Asherovy věci a moje taky.

„Řekni to znovu a já-."

„Co ty, Devine?" založila jsem si ruce na hrudi a pokroutila jsem hlavou, ukázala jsem mu, že jsem se ho nebála. „Praštíš mě nebo mě srazíš k zemi? Do toho! Už jsi překonal rekord!"

„Nedělej chytrou!" Devin narušil můj osobní prostor, jeho horký dech ovíval mou tvář.

„Můžu dělat, co chci, Devine! Nebojím se tě! Jsi předvídatelný, kreténe! Vždycky jsi byl a teď si uvědomuju, kolik času jsem s tebou plýtvala a je to moje chyba. Měla jsem si to uvědomit dřív, ale hádám, že se musím věci naučit těžším způsobem." Pokroutila jsem hlavou, odstoupila jsem od něj ke dveřím, kterými bych vyšla a už bych se nikdy nevrátila.

Chytil mé zápěstí a trhnul se mnou, takže jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem na dřevěnou podlahu. Spadla jsem a začala jsem se zvedat, uviděla jsem, jak Devinův obličej hořel vztekem, že jsem vstala. Nenáviděl, když jsem mu vzdorovala, ale neviděla jsem, jak vyděšené krčení by něco vyřešilo, dávalo mu to kontrolu a moc nade mnou.

Vstala jsem, cítila jsem, jak mě strčil proti zdí, dokud jsem nenarazila do stěny. Oběma rukama jsem mu strčila do hrudníku a viděla jsem, jak udělal několik kroků zpátky. Byla jsem ve střehu, vrazil mi pěstí do pravého oka a okamžitě jsem si zakryla zraněná. Skuhrala jsem bolestí, podívala jsem se na něj a kopla jsem ho do břicha, slyšela jsem, jak kašlal.

Zkusila jsem ho uhodit, ale chytil mě za ruku a strčil mě na stolek. Chytl mě za zápěstí a zvedl mě na nohy, cítila jsem jeho tělo na svém, než mi strčil jazyk do pusy. Jeho ruce mě hrubě svíraly za obličej, lapala jsem po dechu, zatímco mi strkal jazyk do krku, dělal, co mohl, aby mě mučil.