Polibky a zmary

1. Kapitola

Říká se, že když se stane katastrofa, lidé si zpětně dokážou vybavit, co přesně toho dne dělali. Já jsem s tímhle tvrzením nikdy nesouhlasila. Vlastně jsem měla celé ráno, kdy můj otec umřel, obestřené našedlou mlhou, která nezmizela ani po třech dlouhých letech. Snažila jsem se o tom moc nepřemýšlet, ale když se mi ten den někdy zničehonic vybavil, nápor vzpomínek byl k nevydržení. Cítila jsem se pak uvězněná ve zvláštní, melancholické náladě několik dalších hodin, než jsem se znovu oklepala a začala normálně fungovat.

Když se to stalo, bylo mi teprve čtrnáct a věřila jsem, že je svět krásně jednoduchý, složený jen z přímek a rovnoběžek. Teď mi táhne na osmnáct a už dávno vím, že svět se doopravdy skládá z klikatých čar a navzájem propletených kružnic a je vlastně úplně všechno, jenom ne jednoduchý. 

Táta umřel na infarkt, když parkoval svoje auto před vchodem do práce. Přišlo to rychle a bez varování – jako blesk z čistého nebe. Ta díra v mém srdci, kde býval otec, se prostě zničehonic objevila tam, kde včera ještě nebyla.

Můj tatínek, Thomas Redman, pracoval jako obhájce v prestižní advokátní kanceláři. Když zemřel, má rodina přišla o jeho výplatu a moje matka, úspěšná módní návrhářka, si musela najít druhou práci jako manažerka malé firmičky. Firmu nakonec pozvedla na takovou úroveň, že začala dost slušně vydělávat, a stala se její spolumajitelkou. Navzdory nedávné rodinné tragédii jsme na to finančně nebyli špatně.

Každoročně jsme si dopřávali dovolenou na jihovýchodě USA. Někdy jsme jeli na Floridu, někdy jsem vzali zavděk Louisianou, ale v našich dovolených byl určitý vzorec, kterého se máma vždycky úzkostlivě držela. Pokaždé jsme navštěvovali all inclusive hotel s bazénem a výhledem na moře, kde se o celou rodinu královsky postarají a nikdo z nás nebude muset hnout ani prstem. Byla to překrásná myšlenka, až na to, že já jsem nikdy nebyla zrovna dovolenkový typ dívky. Mnohem raději bych zůstala hezky doma v Atlantě, vyhýbala se rodině jako doteď a obrážela nejrůznější kluby po celém městě.

Rodinné dovolené jsem milovala jako malá holka. Dokonce i po bráchově narození byly jakž takž snesitelné, ale po otcově smrti se slily do jediného pocitu plného odporu a nechutenství.

Ale momentálně mi to bylo úplně jedno. V tuto chvíli mě trápily jenom dvě věci: horko a vlasy. Přestože jsme byli na cestě už sedm hodin, máma nedovolila, abychom otevřeli okno. Příliš se bála, že by jí dusný letní vzduch pocuchal vlasy. S mladším bráchou jsme chtěli zapnout klimatizaci, ale mámu z ní po chvíli rozbolela hlava, čímž jsme přišli o jediný přísun čerstvého vzduchu, který nám ještě zbýval.

„Za chvíli tam budeme," ozvala se máma zničehonic. „Zbývá poslední kilometr cesty, než dorazíme k hotelu Arkádie."

Naklonila jsem hlavu na stranu a pomyslela si, jak je zvláštní, že máma bez reptání odřídila téměř osmihodinovou cestu, když na normálních okolností řízení automobilu přímo nesnáší. Můj brácha, desetiletý Jamie, seděl v dětské sedačce na zadním sedadle a s tabletem na klíně si prohlížel svůj fenomenální výtvor v Minecraftu.

O několik okamžiků později se mezi nevzrostlými stromy začala vynořovat obrovská silueta Arkádie i s venkovním bazénem, všemi balkóny, terasou a soukromým kotvištěm.

Celý hotel stál de-facto přímo na pláži, která byla kvůli základům zpevněná silným betonem. Na pravé straně od hlavních dveří se nacházelo titěrné soukromé kotviště, kde se choulilo několik jachet a dva vodní skútry. Z parkoviště byl dobře vidět průzračný bazén velký jako polovina fotbalového hřiště a obklíčený bílými lehátky. Když vystoupila z auta, zahlédla ještě kousek písečné pláže, tenisové kurty a zdobenou terasu s loučemi, kde se nejspíš podávaly večeře.