Polibky a zmary

2. Kapitola

Nebudu lhát; v den našeho příjezdu jsem byla poněkud vyčerpaná a ani přítomnost hezkého stewarda Warnera to nemohla změnit. Na zdejší parné klima mě nikdo nepřipravil, přesto jsem dále sveřepě odmítala nosit cokoliv jiného než šaty či bílé rifle. Kraťasy byly příliš pod moji úroveň a nelíbilo se mi, že mi pokaždé odhalují i kousek zadku. 

Monumentální nádhera hotelu Arkádie mě nijak neuchvátila, poněvadž mě z dusného vedra bolela hlava, ze strnulého sezení v autě jsem měla zablokovaný krk a dokonce ani slaná vůně vznášející se u pláže mě nedokázala rozptýlit. 

Seděla jsem zrovna na balkóně ve svém pokoji - který se pro mě stal jakousi oázou odpočinku -, když někdo nedočkavě zaklepal. Zvedla jsem se z proutěného křesla a otevřela dveře, za nimiž jsem objevila svoji mámu. 

Naštvaně podupávala nohou a (ačkoliv jsme se ještě dnes ani nepotkaly) vypadala, že se na mě hněvá. Pomyslela jsem si, že o nic nejde, tohle je prostě její standartní chování: kdykoliv mě vidí, má nutkání se začít mračit. 

"Dobré ráno," řekla máma, "s Jamiem vyrážíme na pláž. Nemusíš s námi chodit, jestli nechceš, ale taky bys mohla někdy vystrčit nos z hotelu." 

Usmála se na mě, ale v očích jsem jí četla, že nechce, abych se k ní a bráchovi dnes přidala. Dnes ani nikdy jindy. 

"Dobře, najdu si vlastní zábavu," ujistila jsem ji. Když odešla, vrátila jsem se na balkón uklidit knížku i prázdný hrnek. Nevím, co jsem si vlastně myslela. Že se mnou někdo bude chtít doopravdy trávit čas? Že někdo bude chtít poslouchat moje řeči a dívat se na můj obličej, který se až příliš podobá tomu tátovu? To sotva...

Podala jsem si laptop a vyhledala města nejblíž ke Caspersen Beach a následujících patnáct minut pátrala na internetu po jakémkoliv objektu či místě, které by stálo za návštěvu. Jediné, co jsem našla, byl malý klášter na předměstí Nokomis, který však vypadal docela lákavě a ani vstupné nebylo drahé. Když vyrazím hned, mohla bych být zpátky ještě před obědem a celé odpoledne můžu klidně lenošit u bazénu. Program na dnešek jsem teda měla jasný. Zbývalo vyřešit, jak se do Nokomisu dostanu.

Rychle jsem se navlékla do volnějších bílých džínů, červeného trička a střevíčků. Do kabelky jsem sbalila nejdůležitější doklady a vlasy zkrotila pomocí skřipce, protože při tom vedru tam venku jsem si jednoduše nemohla dovolit nechat svoji zrzavou hřívu volně na šíji.

Do prosvětleného foyeru jsem sjela výtahem okolo deváté hodiny ranní a k velké nelibosti jsem zjistila, že se pan recepční někam ztratil a nenašla jsem nikoho, kdo by mi poradil vhodné spoje do Nokomisu. Opustila jsem proto hotel trošičku nesvá, což se výrazně projevilo o chvíli později, kdy mě kvůli nepozornosti málem srazilo auto.

Byla to postarší Honda s odřeným lakem a zarazila se jen pár centimetrů před mými koleny. V uších mi trochu zvonilo kvůli šoku, malátně jsem ustoupila ze silnice a zatřepala hlavou, abych z ní dostala myšlenky na vlastní smrt. 

Dveře Hondy se rozletěly a někdo vystoupil. První jsem z něj viděla jenom černé tříčtvrteční kalhoty, ale když přišel blíž, rozeznala jsem tmavé vlasy a jemné rysy. 

Warner.

Posadila jsem se na patník (nebo se mi spíš podlomily nohy), ale on mně opatrně zvednul. Ještě se mi trochu třásly kolena, ale podepřel mě. Popadla jsem ho za ruku a měla jsem co dělat, abych na něj nevyjela, že jezdí jako šílenec, ale včas jsem se zarazila. Koneckonců to celé zavinila moje nepozornost, nikoliv jeho pochybení. 

Polkla jsem a podívala se na něj. V obličeji mu tkvěl neuvěřitelný strach, jako by mu na mě snad záleželo, nebo co... O tom, kde je pravda, mě přesvědčila už jeho následující věta. 

"Proboha, nestalo se ti nic? Hobbs by mě normálně zabil, kdybych srazil hosta." 

Odkašlala jsem si. "Přežiju to."

Podíval se mi do očí skrze černé prameny vlasů. "Nejsi ta holka z výtahu?" zamyslel se. "Ta z Atlanty?"

"Náhodou ano."

Zavládlo rozpačité ticho, a když už to Warner nemohl vydržet, jak se mi zdálo, promluvil znovu. 

"Kam vůbec chvátáš? Přísahám bohu, že jsem si tě vůbec nevšiml, jak rychle jsi vběhla do cesty."

"Chtěla bych se jet podívat do Nokomisu," odvětila jsem prostě.

"Na klášter?"

"Ano."

"Tam je to moc hezký a turisti se o to obvykle moc nezajímají. Vybrala sis dobře."

"Díky," obdařila jsem ho další jednoslovnou odpovědí a byla jsem připravená říct mu sbohem, ale předběhl mě.

"Hele, co kdybych tě vzal s sebou, Adeline?" 

Když mě oslovil celým jménem, překvapilo mě to. Kluci mi obvykle říkali Addie už od prvního momentu, protože jsem v nich nevzbuzovala respekt ani nic jemu podobného. Prostě měli zato, že mi můžou říkat, jak se jim zlíbí. Ale Warner se tvářil vážně a mně došlo, že se ke mně opravdu chce chovat zdvořile. 

"Ne, to je dobrý - "

"Zrovna jedu do obchodu kousek od kláštera nakoupit bílý rum. Ti mamlasové ze zásobování mi ho zase zapomněli obstarat... Vážně nevím, jak si představují, že budu míchat Cuba Libre bez bílého rumu," postěžoval si.

Jeho nabídka zněla ve skutečnosti docela lákavě, ale nemohla jsem to na sobě nechat znát. Místo toho jsem se zeptala: "Takže jsi barman nebo tak něco?"

"Nebo tak něco," odpověděl s úsměvem. "Technicky vzato je ilegální, abych dělal barmana v osmnácti, ale v Arkádii se na to až tolik nehraje. Ředitel znal moji mamku a tak mě vzal pod svá křídla a nechal mě dělat práci, o kterou jsem nejvíc stál. Dokonce i v Nokomisu už mi prodají chlast, protože vědí, že ho budou pít hosté, ne já."

Nechal svoji teplou dlaň na mých zádech, když mě vedl k autu. Galantně mi otevřel dveře, a když jsem nasedla, plavnou chůzí obešel vůz a naskočil z druhé strany. Jeho pohyby připomínaly pohyby tanečníka nebo akrobata - nebojácného provazochodce, který se neostýchá producírovat po tenkém laně před zraky stovek diváků. 

"To je všechno moc hezké," spustila jsem, když jsme se oba připoutali a můj společník nahodil motor, "ale každé dítě ví, že se nemá bavit s cizími lidmi a už vůbec jim nemá lézt do aut."

"Ale já přece nejsem cizí. Nesl jsem ti kufry," ohradil se ublíženě.

"Prosím tě! Vždyť ani neznám tvoje křestní jméno."

Opustili jsme hotelovou piazzetu a pokračovali po úzké cestě lemované alejí palm severovýchodním směrem. Škvírou v okně profukoval vzduch a já si uvědomila, že mě přestala bolet hlava.

Černovlasý chlapec se na mě vážně podíval. V jeho hnědých očích jsem rozeznávala drobné zlatavé paprsky, zářící okolo zorniček, a dokonce cítila vůni gelu, kterým měl natřené vlasy. Voněl po citrónu a whisky. 

"Já čekám," zamumlala jsem, když jsem si uvědomila, že na sebe hledíme o dvě nebo tři vteřiny déle, než by bylo společensky přijatelné. Zároveň se s každou sekundou, kterou věnoval mně a ne řízení, zvyšovala šance naší tragické smrti.

Usmál se a kolem úst se mu vyrýsovaly něžné vrásky. "Když to musíš vědět, jmenuju se Nathan."