Polibky a zmary

8. Kapitola

"Jenom mě?" pronesla jsem nevěřícně. Že by snad...

"Jo. Ale podle toho, jak se na mě koukáš, mi to moc nevěříš. Myslela sis, že sem vodím každou, abych ji tu sbalil na hezkej výhled?"

"Tak trochu," připustila jsem.

"To je drsné, Addie," vydechl Nathan. "I na tebe."

Zamumlala jsem omluvu a znovu upřela pohled na oceán.

"Ale teď by mě docela zajímalo, co podnítilo takový předpoklad. Bylo to něco, co jsem řekl?" zamumlal.

Nakrčila jsem obočí. Bylo mi líto, že jsem ho takhle podcenila. Celou dobu jsem předpokládala, že je jako všichni ostatní slizcí kluci z Atlanty, kterých jsem na své cestě životem potkala tisíce a kteří nikdy neznamenali nic dobrého. Nedovolila jsem si vidět Nathana v dobrém světle nebo mít ho ráda. Nechala jsem se tak zaslepit předsudky, až jsem úplně zazdila myšlenku, že by třeba mohl být jiný. Hodný.

Jestli jsou toho kluci vůbec schopni, pak ano, Nathan Warner byl hodný.

Otočila jsem se, abych mu to celé nějak vysvětlila. Už nestál u Fresnelovy čočky. Přesunul se hned za mně a já teď musela naplno čelit jeho pohledu. Pohyboval se s plavnou elegancí... a trochu přízračně, jak se mi zdálo. Musel tam stát už celé vteřiny, přesto jsem ho neslyšela.

"Ne..."

"Ne co?"

"Neudělal jsi nic špatně. To je akorát taková moje zakořeněná představa, protože jak znám kluky od nás ze školy..."

Nathanova tvář se znovu rozjasnila. "V tom případě by sis měla co nejrychleji zvyknout," řekl tiše, "že existují i srdeční lidé a ne všichni kluci jsou toxičtí parchanti."

"Asi máš pravdu."

"To mám. Sice nevím, co ti kluci udělali, ale zkoušela jsi je poznat? Odpustit jim?"

"Hele, já dokážu odpustit, když člověk udělá chybu," opáčila jsem, "ale je stále se opakující chyba stále ještě chybou?"

"Ne," přisvědčil Nathan, ale v očích mu hrály jiskřičky smíchu. "Pak se z takové chyby stává zlozvyk."

Zasmála jsem se. "Jasně, zlozvyk." Nastala další chvíle ticha, a když už jsem to nemohla déle vydržet, promluvila jsem znovu: "Nate, můžu se tě na něco zeptat?"

Znovu se lokty opřel o cihlové zábradlí a usmál se na mě. Byli jsme u sebe tak blízko, skoro jsme se dotýkali rameny. "Samozřejmě."

"Proč se mnou trávíš tolik času?" hlesla jsem. "Máš tady spoustu přátel... ale stejně ses rozhodl, že budeš se mnou. Chci vědět proč."

Ačkoliv jsem si nebyla jistá, zda je taková otázka na místě, nedalo mi to. Protože já jsem za sedmnáct let svého života zažila všelicos. Ale vždy to mělo svůj důvod. Důvod, proč lidi konali tak, jak konali, třebaže to bylo mnohokrát absolutně a dokonale šílené. Ale v Nathanovi jsem neviděla nic. Žádný jasný vzorec či důvod - jen rovnici plnou neznámých. Chaos skrytý v dokonale promyšlené hře, kterou nikdo nehrál lépe než on. Nerozuměla jsem tomu, proč se tak ochotně stal mým průvodcem a hrál si na přítele.

"Hmm, to je dobrá otázka," prohlásil uznale.

"Takže...?"

"Vlastně jsem ještě nikdy nepotkal nikoho jako ty. Jednoduše jsem si tě oblíbil. Svěřil jsem ti do rukou svoji důvěru a to mi připadá... velmi nebezpečné. Cítím se k tobě připoutaný způsobem, který nedokážu vysvětlit ani změnit. Protože jsi milá a vtipná a... Kašlu na to!"

Než jsem se nadála, vzal mě za ruku.

Když si mě přitočil k sobě, mé rozevláté vlasy se mu otřely o tvář. Šaty jsem měla tak lehké, že to bylo, jako by se mně dotýkal na kůži. Cítila jsem přes ně sponu na jeho opasku.

Pomalinku se ke mně začal naklánět. Jeho dlaň se dotkla mé tváře, až se mi zatajil dech. Na moment jsem úplně ztuhla – a potom v každičké buňce mého těla vypukla soukromá válka. Začala v mé hrudi a rozšířila se směrem ven, dokud každá část mé bytosti zároveň nekřičela, abych se okamžitě odtáhla a abych se k němu víc přitiskla.

Nathan si opřel čelo o to mé, ale u toho neskončil. Zajel mi prsty do vlasů a moje ruce, jakoby v odpověď a o své vlastní vůli, ho vzaly kolem pasu a přitáhly ho ke mně. Pocítila jsem touhu – nejen po samotném Nathanovi, ale po tom, aby mě někdo chtěl, aby mě miloval způsobem, jakým jsem milovala já jeho, abych k někomu patřila, aby se obnovila celistvost mého života, aby všechno bylo skutečné. Jednu nekonečnou vteřinu mezi námi visela nevyřčená otázka, která ale odplula jako odfouknutá větrem. V tu chvíli už byl u mě, jeho prsty se zapletly do mých rozpuštěných vlasů a dlaň druhé ruky našla moje záda.

Nathanův nos se otřel o ten můj a já ucítila na tváři jeho horký dech. Naše rty se vznášely pouhé milimetry od sebe. Tam ale zapracoval můj zdravý rozum. Odtrhla jsme se od Nathana a v podstatě odskočila k čočce.

"Omlouvám se... Promiň," vydechl Nathan a pozoroval mě se směsicí starosti, zklamání a rozpaků. Obzvlášť to zklamání v jeho očích mě bodlo u srdce, ale plně jsem si ho zasloužila.

Miluju ho? Rozhodně ne. Ale láska není to, co hledám.

Navíc - v klubech jsem taky líbala úplné cizince a neměla jsem s tím sebemenší problém. Pokud se mě Nathan znovu pokusí políbit, asi budu spolupracovat. Ale pokusí se o to ještě někdy?