Polibky a zmary

12. Kapitola

U toho však Nathan neskončil.

Rychle jsem se začala cítit dost nepříjemně. Celá tahle situace mi připomínala filmovou scénu, kdy se dva hlavní hrdinové začínají jeden druhému svěřovat. A to jsem já rozhodně neměla v plánu.

"Můj otec byl hrubián a primitiv," rozpovídal se s pohledem upřeným na své ruce. "Každé ráno se vyhrabal z odpadků a prázdných lahví od chlastu jenom proto, aby se mohl vrátit domů a zmlátit mě nebo matku."

"Nate, vážně nemusíš - " vykvikla jsem.

"Ale já ti to chci říct, víš," nenechal se odbýt. "Tíha otcových skutků na mě leží jako balvan. Zasvětil jsem svůj život, abych dokázal, že nejsem stejný jako on. Prosím, Adeline, vyslechni mě."

Vždycky to bylo vážné, když mi řekl celým jménem. Proto jsem jednoduše zavřela pusu a vtlačila ruce do klína, abych tak zabránila jejich chvění.

Nathan pokračoval: "Bydleli jsme v Tampě. Můj otec pracoval jako dělník a přivydělával si občasnými brigádami. Máma byla servírka. Ale nežili jsme si špatně. Jenže potom se otci stal pracovní úraz - přišel o tři prsty. To znamenalo, že nebyl schopen vykonávat svoji práci a manažeři nechtěli zaměstnávat mrzáka. A tak svou zraněnou ješitnost a pocit méněcennosti začal léčit alkoholem. Pil čím dál víc a když mi bylo asi dvanáct, začal být hodně agresivní."

"To jsem nevěděla," řekla jsem s nakrčeným obočím, abych mu dokázala, že pozorně poslouchám. S trochou štěstí se dneska večer opijeme natolik, že si to zítra ani nebudu pamatovat.

Nathan vděčně přikývl. "A tak se z mého perfektně normálního táty stal agresivní alkoholik, který si vylíval svůj vztek a frustraci na rodině. Tisíckrát jsem prosil matku, aby od něj odešla - aspoň na chvíli -, ale na to ho příliš milovala."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nathan mi začal zničehonic vyprávět svoje trauma a já jsem - místo toho, abych mu byla oporou - měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Nedokázala jsem lidi utěšovat. Nedokázala jsem jim být oporou nebo je uklidnit, když jsou na dně. Tyhle mezilidské pozornosti mi nikdy nešly - neměla jsem na to vlohy, stejně jako někomu nejde malování a někdo neumí lyžovat.

A tak jsem tiše trpěla pod tíhou jeho minulosti a doufala, že ode mě Nathan neočekává radu nebo ujištění, že všechno bude v pořádku. Protože nebude. Minulost totiž nemůžeme změnit, ale můžeme se s ní naučit žít.

Jeho příběh mě však zaskočil. Konečně jsem si uvědomila, kolikrát jsem byla slepá. Kolikrát jsem přehlédla, že Nathan - pod slupkou elegance a dokonalé spokojenosti - trpí jako pes. Ano, všimla jsem si, že se kolem něj vznáší zvláštní aura. Tajemství, které bych byla odhalila, kdybych mu věnovala pozornost. To, jak se vyhýbal hovorům o rodině a dětství, mi mělo napovědět. Ale to bych se musela soustředit i na jiné věci, než na své vlastní neštěstí.

"Jo," přikývl můj společník. "Dřív jsem ji nechápal, ale teď už jsem starší a chápu, jak funguje láska. Addie, milovala jsi někdy někoho tak moc, že bez ohledu na to, co tobě nebo sám sobě udělá, prostě to přijmeš?"

"Ne," odpověděla jsem prostě.

"V tom případě to asi nepochopíš," řekl Nathan, hlas překypující bolestí.

"Věřím, že máme určitou moc nad tím, koho milujeme. Že to není něco, co se člověku jen tak přihodí," odvětila jsem praktickým tónem.

Nathan si povzdychl. "Ať už je to jakkoliv, moje matka otce neopustila, což se jí stalo osudným. Byl srpen roku 2018. Máma měla dovolenou a vzpomínám si, že mě toho dne vzala do mekáče. Otec se vrátil v jedenáct večer - zpitý pod obraz - a vytáhl ji z postele s tím, že mu nenachystala večeři. Chvíli se kvůli tomu hádali na pavlači a když už to vypadalo, že se mu máma konečně postaví, strčil do ní a ona z té pavlači," zachvěl se mu hlas, "prostě spadla."