Polibky a zmary

9. Kapitola

"Jamie!" vykřikla jsem a ukryla mladšího bratra v objetí.

Brácha na mě natrefil úplnou náhodou. Srazili jsme se v hale, kam ho máma poslala, aby si před jídlem umyl ruce. Jamieho jsem neviděla bezmála tři dny. Podezírala jsem matku, že nás drží od sebe záměrně. Možná abych na nevinného klučíka neměla špatný vliv...

Z projížďky jsme se s Nathanem vrátili teprve před chvílí a rozloučili jsme se u kolárny. On šel něco domlouvat s ředitelem hotelu a já zamířila do jídelny.

Až v hotelu jsem zjistila, že je prakticky dvanáct a podává se oběd. S Nathanem jsme úplně ztratili pojem o čase.

Mísily se ve mně roztodivné pocity. Zklamání, očekávání, provinění... Částečně jsem litovala toho, jak jsem na majáku zpanikařila. Přesto jsem si to nevyčítala, protože Nathan a já prostě nebudeme pár. Nemůžeme. A úlety byly to poslední, na co bych měla náladu.

Moje rostoucí náklonnost k černovlasému barmanovi mě však zneklidňovala. Styděla jsem se za svoji slabost a taky za to, že jsem nedokázala udržet své touhy na uzdě. Myslela jsem si, že to mám zvládnuté na jedničku, ale stačil jeden Nathanův úsměv a já jsem cítila, jak se ty pracně vybudované zdi okolo mého srdce bortí jako domeček z karet. A to mě děsilo.

O jakých zdech je řeč? Po smrti táty jsem si vybudovala takové pomyslné bariéry okolo mého srdce, které se zatím nikomu nepodařilo porušit, což mně osobně docela vyhovovalo. Neměla jsem energii na další city a na další ztrátu už vůbec ne. Pokaždé, když jsem se v někom zklamala, jsem si představila, jak ty zdi zesilují. Co tě nezabije, to tě posílí, no ne? Domnívala jsem se, že dokážu nežádaným emocím odolávat prakticky napořád, ale zatím to vypadá, že jsem se prostě spletla. Tak trochu podezírám toho nahoře, že mi tohle trápení způsobuje schválně. Že vlastně vytvořil tenhle zvrácený svět a všechny lidi v něm jen pro své vlastní pobavení. Jako by si Bůh s naším světem jenom krátce pohrál a když ho začal nudit, zbavil se ho. Dříve jsem věřila ve spravedlivého Boha, ale teď už dost pochybuju, že existuje. Kdyby byl, proč by si k sobě povolával perfektně nevinné duše, jako byl třeba můj táta?

Dobře, možná jsem příliš skeptická, ale jedno vím jistě: ať Bůh existuje nebo ne, jsme v tom sami...

Jamie vypadal nadšeně, že mě zase vidí, a tak jsem ani moc neprotestovala, když se mě zmocnil a za ruku mě táhl k jídelnímu stolu. Už z dálky jsem zahlédla matku a vzpomněla si na svůj včerejší výstup na balkoně. Tehdy jsem ji tak zaskočila, že nebyla schopná kloudného slova a musela se odebrat do ložnice nabrat nové síly. Nyní jsem předpokládala, že začne rozsáhlé kázání o mé drzosti a nevděku. Jenže máma kupodivu nebyla v náladě na hádku, takže mi jen pokynula, abych si k nim sedla, a pak upřela bezvýrazné oči zpět na okno.

Trapné ticho mě začalo doslova sžírat. Přemítala jsem, zda je v ostatních rodinách normální, že si její členové nemají navzájem co říct.

"Co se ti tu zatím nejvíc líbilo, Jamie?" zeptala jsem se v zoufalé snaze odehnat to skličující ticho. Ledva jsem dokončila větu, brácha začal nadšeně brebentit o tom, jak ho máma vzala na šlapadlo a jak spolu v akváriu obdivovali mořské želvy. Přála jsem mu to. Aspoň jeden z nás si ji bude pamatovat jako skvělou, milující matku.

Mezitím nám přinesli oběd v podobě špaget s flamendrem. Začala jsem postupně ujídat z plného talíře. Jedla jsem pomalu a melodicky, abych stále vypadala jako dáma. Přesně jak mě to učila matka.

"A co tobě?" vypískl brácha, zatímco si na vidličku pracně namotával své budoucí sousto.

Zarazila jsem se. Matka si toho bohužel všimla a trochu přimhouřila oči.