Polibky a zmary

4. Kapitola

Toho dne jsem se s rodinou už nepotkala. Tajně jsem podezřívala mámu, že se mi cíleně vyhýbá, ale to mě teď netrápilo. Sama sebe jsem se musela ptát, zda jsem udělala dobře, když jsem kývla na Nathanovu nabídku.

Bylo od něj sice hezké, že mě pozval na ostrov, kde se pravidelně scházejí členové personálu, ale trochu jsem se bála, že budu působit jako slon v porcelánu. Tušila jsem, že mezi samé číšníky a pokojské nejspíš nezapadnu. Navzdory tomu jsem vítala každou možnost povyražení.

Celý podvečer jsem strávila na pláži. Ve vodě jsem byla jenom dvakrát; pokaždé jsem rychle doplavala k bóji na konci zátoky a hned jsem se vracela zpátky. Mnohem víc než plavat mě však bavilo pozorovat ostatní rekreanty, jak vesele klábosí, čtou nebo jenom lenoší na vyhřátém písku. Hotelový číšník, který mi nosil jednu limonádu za druhou, se mnou po celou dobu vesele laškoval a dobrá nálada ho neopustila ani když se po něm vozili ostatní hosté. Jak jsem zjistila, ponižování zaměstnanců Arkádie bylo mezi zdejšími návštěvníky oblíbeným koníčkem.

Když se zářivý kotouč slunce začal naklánět k obzoru a obloha tmavla, pláž se začala vyprazdňovat. Mě však ani nenapadlo jít dovnitř dřív, než po západu slunce. Otevřela jsem si napínavou detektivku, kterou jsem včera uzmula v hotelové knihovně a dala jsem se do čtení, zatímco na pláži nezůstala ani noha. Odpočívala jsem, nechávaje se unést krajinou, která mě obklopovala. Tou překrásnou krajinou, jež působí na člověka tak, že naráz zapomene na všechny těžkosti a oddá se pocitu blaha. Mírný vánek, jehož šepot zněl na každém kroku, přinášel slanou vůni. Když vzduch ochladl natolik, že mi začala být zima, oblékla jsem si vyšívaný plášť, sbalila své věci a vypravila se k hotelu.

Když jsem vstoupila do pokoje a rozsvítila, všimla jsem si, že záclony divoce poletují. Zapomněla jsem zavřít okno, takže zde bylo mnohem tepleji než na chodbě. Pečlivě jsem tedy zajistila okno, pustila klimatizaci a po krátké sprše jsem se převlékla do modrých letních šatů a vypravila se dolů na večeři.

Hotelová jídelna měla klubovou atmosféru. Na zemi ležel koberec, který sem nejspíš doputoval po dlouhých a klikatých cestách odněkud z Istanbulu, stoly byly mahagonové a židle čalouněné žlutým sametem. Celkem zbytečně jsem se rozhlédla. Dopředu jsem věděla, že tady mámu ani bratra stejně nenajdu.

Když můj táta umřel a mamka se začala vzdalovat, nejprve mi to hrozně vadilo. Ale po čase se veškerý žal a vztek spojil do jednolitého pocitu zklamání a rezignace. Jako mladší jsem se často utápěla v sebelítosti, ale když jsem zestárla, začala jsem svoji nehezkou rodinnou situaci vnímat spíše jako: "Co tě nezabije, to tě posílí." A máma mě nevědomky posílila opravdu hodně.

Večerní menu mě nijak neoslovilo, a tak jsem se místo večeře přesunula do vedlejší místnosti; k baru. Netušila jsem, kdy tam Nathan pracuje, ale snad jsem ve skrytu duše doufala, že ho tam potkám. A podařilo se!

"Ahoj!" ozvalo se za mnou, až jsem leknutím trochu nadskočila. Prudce jsem se otočila, jen abych zrakem spočinula na Nathanově vysoké postavě. Jako obvykle měl na sobě černou košili, kterou mu nejspíš předepisoval zdejší dresscode, a černé rifle. Černé vlasy tentokrát neměl ulízané dozadu, nýbrž se mu v přirozených vlnách vinuly kolem hlavy.

V rukou hbitě protřepával nějaký nápoj. Vždycky se mi hrozně líbilo, jak barmani kouzlí s různými tekutinami, až z nich nakonec namíchají chutný koktejl, a tak jsem se pohodlně usadila na vysokou barovou židli a opřela se o desku stolu.

"Ahoj," usmála jsem se, načež jsem si rukou podepřela hlavu a několikrát zamrkala.

Musela jsem asi vypadat hrozně unaveně a ztrápeně, neboť se mě Nathan v další větě pokusil rozveselit: "Sluší ti to, Addie."

"Díky. Tobě taky."

Opálenou tvář mu na zlomek sekundy rozjasnil úsměv, ale vzápětí zmizel, protože se Nathan musel věnovat své práci a všechny jeho myšlenky se v danou chvíli točily kolem drinků. Když jsem si u baru začala připadat poněkud zbytečná, promluvila jsem znovu. Odchod nepřipadal v úvahu a tak jsem plácla: "Bar je moc hezký. Stejně jako jídelna a vlastně i celý hotel."

"To je. Nedáš si něco?" zeptal se Nathan a mávl rukou za sebe, kde v nasvětlených policích stály desítky lahví s alkoholem. Ovšem když jsem se podívala lépe, našla jsem tam i několik bylinných sirupů, Sprite a Coca Colu. Zcela bez alkoholu. Metaxa v horních policích vypadala obzvlášť lákavě, ale oficiálně jsem ještě nezletilá, takže na to, že by mi Nathan nalil, jsem mohla zapomenout. Nechtěla jsem ho dostat do průšvihu.

"Jen, pokud si dáš se mnou," odvětila jsem a snažila se tvářit nenuceně.

Chvíli to vypadalo, že nad mou nabídkou skutečně uvažuje. "Ani nevíš, jak rád bych to udělal, ale já jsem tady v práci."

"Zbabělče," vysmívala jsem se mu.

"Až budeš někdy pracovat, třeba to pochopíš," řekl pichlavě a mně docvaklo, že rýpat do něj v tomhle rozpoložení není úplně dobrý nápad. Tak jsem si prostě objednala Sprite, na který jsem v tu chvíli měla chuť.

"Bude to jeden dolar," Nathan ke mně natáhl ruku s nápojem.

Vzala jsem mu Sprite z ruky než bys řekl švec a bleskurychle se napila. Nathan se na mě díval a s všeříkajícím úsměvem kroutil hlavou.

"Napiš to mamce na účet," navrhla jsem.

"Když už mluvíme o tvé mamce..." začal Nathan a mě připadalo, že vzduch kolem nás najednou trochu zhoustl. "Ptala ses, jestli tě pustí na Kipver?"

Zarazila jsem se. S očima přikovanýma k perfektně vyleštěnému barovému pultu jsem chvíli přemýšlela nad odpovědí, kterou mu dám. Ačkoliv jsem Nathanovi nechtěla vysvětlovat svoji rodinnou situaci, teď jsem si uvědomila, že pokud se s ním chci kamarádit, nakonec mu stejně budu muset něco málo prozradit. Rozhodně jsem mu nechtěla vyprávět o tátovi, protože kdykoliv jsem o tom před někým promluvila, lidé mě hned začali litovat. A já lítost nenáviděla. Připomínala mi rafinovaný druh provokace, který lidé používají, zřejmě aby mě dohnali k šílenství. Nathan prozatím musel vědět jen potřebné minimum.

"Já jsem s ní ještě dneska nemluvila," podotkla jsem trochu nejistě. "Neviděl jsi ji náhodou?"

Pokrčil rameny, jako že ne.

"To nevadí. I kdyby jí to zajímalo, stejně bych jí neřekla kam jedu. Většinou jí stačí, že ví, kdy se vrátím."

"Proč bys jí lhala?"

"To je jedno." Došlo mi, že jsem se před ním prokecla, a teď jsem se to honem snažila zamaskovat.

"Ne, Addie," v očích mu zajiskřilo, "teď už mi to musíš říct."

"No, máma nemusí vědět, že se bavím s personálem. Chápeš, ne?"

Chtěla jsem, aby to věděl? Proto jsem mu to řekla? Copak bylo potřeba, aby znal matčin názor na společensky níže postavené lidi?

Nathan viditelně ztuhnul a věnoval mi nebývale ponurý pohled. Když jsem se už začínala strachovat, že mu vypovědělo srdce, si odfrkl: "Jasně, protože ona je Kathryn Redmanová a my jsme jen špína z ulice."

Naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila obočí. Odhadl to přesně. Mamka se na lidi jeho typu vždycky dívala skrz prsty. Její jméno doslova vyplivl, ale to si zasloužila. Nakonec jsem posmutněle přikývla: "Ano, přesně proto."

"V tom případě, slečno Adeline, pokud mi prokážeš tu ohromnou čest a přijmeš mé pozvání na Kipver, budu dvojnásobně potěšen," Nathanovi se hodně rychle vrátila laškovná nálada. Nechápala jsem, jak se může pořád na svět dívat takhle...

"Kdy a kde?" chtěla jsem vědět.

"Zítra ve čtyři u loděnice."

"Budu tam."