Polibky a zmary

19. Kapitola

"To šlo dobře," zhodnotil Nathan. Nepochybně narážel na to, jak jsem před necelou minutou praštila údržbáře a vykázala ho z baru.

Ruka mě už dávno nebolela. Byla jsem plná podivných emocí a místo toho, abych se cítila provinile, jsem se zmítala někde mezi pýchou a lstivým uspokojením.

Když jsem zvedla hlavu, ucítila jsem jeho prsty na bradě. Další slova se mi nechtěně zasekla v hrdle. Přinutila jsem se pohlédnout mu zpříma do očí. V neonově modrém světle vypadaly jeho tmavohnědé oči téměř zlatě. Chtěla jsem ho už tak dlouho, že se mi zdálo nemožné, abych ho měla vedle sebe každý den a abych se vedle něj mohla uložit ke spánku každou noc. Možná ne úplně nemožné, zamyslela jsem se. Prostě nepravděpodobné. Bylo vlastně docela možné, že s Nathanem chceme to samé.

Ale ať už si Nathan myslel nebo cítil cokoliv, nemohla jsem s ním být. Nemohla jsem mu nabídnout kus svého srdce a odevzdat se mu. Je to přece barman. Měla bych se od něj držet co nejdál a neměla bych ho dennodenně nechávat, aby se mi dostal pod kůži.

"Vůbec to nešlo dobře," ohradila jsem se. "Na světě je dost zbytečného násilí i beze mě."

"Tím se netrap, Addie," odvětil Nathan se sevřel mě v objetí. Zabořila jsem obličej do spoje mezi jeho ramenem a šíjí a zmučeně vydechla. "Někdy to prostě nejde jinak."

Chvíli jsme setrvali v mlčenlivém, přesto všeříkajícím objetí. Když jsme se odtáhli, Nathan navrhl, že bychom mohli jít znovu k němu. Prý měl v pokoji nějakou whisky z Kipveru a já jsem dnes potřebovala panáka víc než kdykoli jindy.

Nathan měl končit v jedenáct, ale jelikož se všichni hosté účastnili promítání filmu a v baru nikdo nebyl, šel požádat šéfa, zda by nemohl skončit dříve. Nathanův šéf, unavený holohlavý mužík v důchodovém věku, se na nás nejprve podezřívavě podíval, načež mávl rukou v lhostejném gestu a řekl: "Pro mě, za mě."

Když jsme odcházeli, vypadal docela potěšeně. Trochu jsem ho podezřívala, že jakmile zajdeme za roh, uzavře celý bar a pojede domů. Přála jsem mu to.

Do Nathanova pokoje jsme dorazili před půl jedenáctou. V podkroví bylo obvyklé, nesnesitelné vedro a z trámů nad našimi hlavami se tu a tam sypaly třísky. Zatímco Nathan zápolil se zaseklou okenicí, aby do místnosti vehnal trochu čerstvého vzduchu, odložila jsem si na jeho pracovní stůl nejprve náhrdelník, náramky a nakonec i šaty. Pak jsem se nonšalantně usadila na stole.

Zůstala jsem před ním pouze v tmavorudé krajkové podprsence, která však víc odhalovala než zakrývala, a Nathan při pohledu na mě naprosto ztratil dech.

Seděla jsem na jeho stole lince, nohy měla překřížené v kotnících, ruce připažené a propnuté podél těla. Nathanovy oči žhnuly jako měsíční kámen čerstvě vytažený z jícnu sopky.

Než se vypravil ke mně, nejprve zapálil svíčku a podél zdí zuřivě ožila snad stovka stínů. Začala jsem mít velký problém zůstat vážná. Z nějakého zcela absurdního důvodu se mi z krku dral smích.

Přišel ke mně. Sledovala jsem ho zastřeným pohledem, zatímco z přihrádky pode mnou vytahoval nejprve dvě vyleštěné sklenice a po nich lahev zlatavého alkoholu. Nalil mi štědrou dávku whisky a já ji do sebe bez zaváhání kopla. Nepřemýšlela jsem nad tím, co bych mohla ztratit. Ignorovala jsem svůj vysoký status a nutnost zaopatřit vlastní blahobyt. Vlastně mi to všechno připadalo naprosto zbytečné. Malicherné ve srovnání s problémy, které dennodenně řeší lidé, jako je Nathan.

Rozesmála jsem se. Přátelský chichot vyvěral z tepla v mém břiše a šířil se mi do celé hrudi. Usadila jsem se na postel s rukama obmotanýma kolem pasu.