Polibky a zmary

17. Kapitola

Škvírou mezi závěsy pronikaly do pokoje jasné kužely světla. Bylo pondělí a do mého odjezdu zbývalo ještě pět dní. S každým dnem stráveným s Natem jsem cítila, jak ty stěny okolo mého srdce postupně tají. Nechala jsem je, a to kvůli jeho upřímnému úsměvu, kvůli jeho dobré vůli a proto, že jsem v něm viděla obrovský potenciál. A jestli byla na vině i touha vzepřít se matce, tak jsem o tom nechtěla přemýšlet...

Ležela jsem přitulená k Nathanově pravému boku a s rukou na jeho hrudi jsem si užívala poslední minuty odpočinku, než bude muset vstát a jít do práce. Měl otevřené oči a jeho kaštanové duhovky zalévalo světlo, takže doslova zářily a vypadaly o několik odstínů světlejší.

"Bude ti vadit, když si zapálím?" řekl Nathan do šera.

"Ani v nejmenším," odpověděla jsem. Natáhla jsem se pro balíček na nočním stolku, jednu jsem vytřepala, podala mu ji a cvakla zapalovačem.

Mezitím jsem obdivovala jeho hlavu spočívající na polštáři, pod kterým měl ruku. Na růžových rtech mu hrál uvolněný, klidný úsměv. Zhasla jsem zapalovač a už jen nezřetelně jsem zahlédla obrys jeho nosu, když potáhl z cigarety a její konec řezavě zasvítil. Položil hlavu zpátky na polštář a

nadechl se vůně mých vlasů.

„Říkám si, co si asi o mně musíš myslet," řekla jsem po dlouhé, mlčenlivé chvíli. „Nechci se nijak obhajovat, ale normálně nejsem takhle povolná. Nečekám, že mi budeš věřit, ale to pravda. Stačil jeden šílený, nezvládnutelný okamžik..." Nahmatala jsem jeho ruku. „Chci jen říct, že jsi mnohem příjemnější společnost, než jsem doufala."

Nathan vydech a mě do nosu udeřil štiplavý zápach kouře. "Addie, můžu se tě na něco zeptat?" pravil a olízl si rty, přičemž se vytrvale vyhýbal mému pohledu. Jako by byl z toho, co se chystá říct, nesmírně nervózní.

"Ale jistě," odvětila jsem, rozechvělá mírnou nervozitou, která z něj sálala.

"Už od začátku mám pocit, že mi něco neříkáš," dal se do řeči. "Víš, za devatenáct let svého života jsem zažil ledacos, ale vždy to mělo svůj důvod. Důvod, proč lidi konali tak, jak konali, třebaže to bylo absolutně a úplně šílené. Ale v tobě nevidím nic. Žádný jasný vzorec - jen rovnici plnou neznámých. Chaos skrytý v dokonale promyšlené hře, kterou nikdo nehraje lépe než ty."

"Nechápu, kam tím směřuješ," podotkla jsem upřímně.

"Zkrátka... nerozumím tomu, proč jsi taková, jaká jsi. Nechápu, proč chodíš do klubů, proč je tvůj vztah s mámou takový, jaký je, a už vůbec nechápu, proč se snažíš působit jako ledová královna, když to k tobě vůbec nepasuje. Mám dojem, že je to od tebe dost nepovedené póza, které tak úplně nevěřím. Víš, jako bys chtěla něco utajit."

"Nate," řekla jsem varovně. "Tohle všechno má svůj důvod a já se o tom nechci bavit."

"Nepochybuju, že to má nějaký důvod. Ale poslyš; máš rodinu, nějaký pěkný dům a obrovskou možnost věnovat se čemukoliv chceš. Vzpamatuj se!"

Zarazila jsem se. "Chceš tím říct, že proto, že žiju v Atlantě, nemůžu mít problémy?"

"Ne!" Nathan téměř vykřikl. Už neležel v klidu na zádech. Nyní seděl přímo přede mnou v tureckém sedu a vážně mi hleděl do očí. Cigareta, z níž stoupala tenká nitka kouře, se mu v ruce každou vteřinou zkracovala. "Tak jsem to nemyslel. Chci jenom říct, že jsem na to možná možná přišel. Takže se na mě nezlob, ale musím se tě zeptat," trhaně se nadechl. "Kde je tvůj otec?"

Bylo to jako blesk z čistého nebe, zvrat uprostřed rozečtené knihy. Ale i když jsem tušila, co se chystá říct, stejně jsem cítila, jak se mi jeho slova zabodávají přímo do srdce.