Polibky a zmary

14. Kapitola

V noci jsem téměř nezamhouřila oči. Neustále jsem se topila ve vzpomínkách na předešlý večer a dávala dohromady scénář, který zítra přednesu Nathanovi. Taky jsem si uvědomila, že se jeho přátelství nechci vzdát tak jednoduše. Nathan Warner byl bezesporu docela inteligentní a přitažlivý, ale to z něj ještě ideálního muže nedělá. Takže zapomenu na něco, co nemohlo ani pořádně začít, a budu se s ním bavit jako kamarádka, protože přesně to taky jsem. Neměla bych předstírat, že ve mně vidí něco víc...

Na snídani jsem sice nezahlédla Nathana, ale naštěstí ani matku, takže jsem si svou bábovku s kakaem vlastně docela užila. Potom jsem se vypravila k bazénu.

Jitřní světlo líně ozařovalo hladinu vody a tvořilo na ní bledé šupiny. V elegantních celkových plavkách jsem se nejdřív pečlivě namazala opalovacím krémem a následně krůček po krůčku vlezla do vody. Místní zřízenci udržovali bazén na vlažné teplotě, takže mi na těle sice vyskočila husí kůže, ale za pár vteřin byla pryč a nahradil ji příjemný pocit chladu, který obejmul mé rozpálené tělo.

Takhle brzo bylo u bazénu minimum lidí. Kromě mě se tu procházela ještě světlovlasá ženština v letech, která si říkala lady Patricia Peabodyová z Thorpefieldu a moje máma k ní vzhlížela s posvátnou úctou, přestože takzvaná lady Peabodyová kvákala nesnesitelným jižanským přízvukem a byla to Američanka jako poleno. Žádná vznešená Britka a už vůbec ne lady. Zrovna teď venčila svého psíka, o němž tvrdila, že má šlechtický rodokmen, přestože to byl jen obyčejný voříšek. Nebylo to nic neobvyklého - takových dam, které posedle lpěly na svém mazlíčkovi, jsem znala desítky, ovšem tahle dáma měla vždy stejný kostýmek jako její pes, dokonce měla dvojice sladěný i klobouk, kabelku a boty. Dnešní módní kreace se nesla v sytě žlutých odstínech. Pes, který připomínal mix čivavy a špice, obtížně bojoval s kamenným chodníkem, protože díky lesklým botkám necítil podlaží pod sebou, a tak zvedal nohy komicky vysoko a jeho chůze připomínala opilého piráta. Tomu výjevu jsem se musela zasmát, ale když si lady Peabodyová všimla, že se koukám na ni, vrhla po mně krajně rozhořčený pohled a já se raději ponořila do vody.

Pod hladinou se mi vodopád tmavorudých vlasů vymanil z drdolu, a když jsem se vynořila, cítila jsem jejich chladivý dotek na ramenou. Uhladila jsem si všechny vlasy dozadu a rozhodla se, že vyzkouším svou výdrž a zkusím, kolik bazénu jsem schopna uplavat.

Nakonec jsem zvládla necelých sedmnáct, a když jsem skončila, sotva jsem popadala dech. Zachytila jsem se hrany bazénu a se založenýma rukama jsem sledovala, jak se lehátka postupně plní lidmi.

"Ahoj," ozvalo se nade mnou a já chvíli nečinně zírala na pár plátěných tenisek, než jsem si uvědomila, že jejich majitel pravděpodobně mluvil na mě. Neochotně jsem zvedla hlavu a v ostrém slunečním světle poznala Nathanovu siluetu. Skláněl se nade mnou, rukama se opíral v kolenou a prameny černých vlasů mu padaly do očí.

"Co tady děláš?" odvětila jsem, ale sotva jsem ta slova vypustila z pusy, už bych je brala zpátky. Nechtěla jsem znít tak nepřátelsky...

Uchechtl se. "Já tady pracuju."

"Pracuješ za barem, tohleto je bazén," poučila jsem ho, ale tentokrát už s úsměvem. Prostě jako mladá žena, která dává najevo dobré způsoby.

"Lady Peabodyová si objednala Piña Coladu," řekl a trhl hlavou směrem doleva, kde seděla zmíněná osoba. Na klíně měla posazeného psíka, kterého musela přidržovat pravačkou, neboť se vytrvale snažil uniknout, a levou rukou mu otevírala tlamičku, do které se mu pokoušela nacpat brčko z Piña Colady.

Přistihla jsem se, že se hlasitě směju, a hned jsem přestala. Nathan jen protočil panenky.

Bože, cítila jsem to. A co víc - byla jsem přesvědčená, že on to cítí taky. To přátelské pochopení mezi námi. V tu chvíli jsem věděla, že budeme v pořádku. Že mě Nathan vidí přesně v tom světle, v jakém chci být viděla. Přesto jsem měla potřebu uvést některé věci na pravou míru. Vylezla jsem tedy z bazénu a celá napjatá stanula před ním. Kapky vody, které ulpěly na mém těle, zářily ve svitu slunce a vytvářely dojem, jako bych byla posetá diamanty.

"Podívej," začala jsem neochotně. "Měl bys vědět, že občas říkám věci, které nemyslím tak úplně vážně."

Nakrčil obočí, ale nepřerušoval mně.

"Není pravda, že mi nikdy nešlo o tebe. Není pravda, že jsem jenom zkoušela štěstí."

Čekala jsem, že se mi vysměje, přesně takoví občas kluci bývali. Nathan ale ne. Zdál se být trochu v křeči, načež otevřel pusu: "Ne?"

"Ne," zašeptala jsem. "Pravda je taková, že jsem tady příšerně osamělá. Všechny kámoše mám v Atlantě a tady se cítím jako uschlá kytka. Jsi jediný, kdo se tu ke mně chová přívětivě a v jehož přítomnosti se upřímně bavím."

"Co se tím snažíš říct?"

"Chci říct, že se omlouvám," odpověděla jsem netrpělivě. "Chci říct, že tě nechci ztratit."

Okolím zavoněl jeho parfém, když se nervózně ošil, a já v tu chvíli doslova ztratila hlavu.

"To nemuselo být," řekl po chvíli. "Já bych se na tebe stejně nedokázal zlobit."

"To se ti ani nedivím," zasmála jsem se. "Jsem přímo k zulíbání."

Moc dobře jsem si uvědomovala, že se Nathan zoufale snaží vyhnout se pohledem mému dekoltu. Ale jeho oči tam stejně zabloudily a on si prohlížel moje dmoucí se ňadra v domněnce, že jsem si toho nevšimla.

Jenže všimla...

Pak náhle, jako by přišel zpátky k sobě, zvedl hlavu a podíval se mi upřeně do očí. "Nechtěla bys k večeru zajet na Kipver? Dneska se tam sice nic neděje, ale ukážu ti starou osadu a pak se můžeme v soukromí vykoupat."

V soukromí vykoupat. Znělo to jako příslib... 

Nadšeně jsem přikývla - ve skrytu duše jsem totiž doufala, že to navrhne.

"To bych moc ráda."

"Tak jsme domluvení. V šest mě čekej na molu."

"Nemáš večer směnu?"

"Dneska mám dopolední, ta končí ve dvě. Večerní má Cody."

Netušila jsem, kdo je Cody, přesto mne Nathanova odpověď nadmíru uspokojila. Pak jsme si navzájem popřáli příjemný den a Nathan se spěšně vrátil do hotelu, protože přece jen musel pracovat. Řekla bych, že zdejší zaměstnanci mají až příliš volnosti. Takže kdybych jednou nevěděla, co s životem, stanu se barmankou v hotelu. Ano, přesně to udělám...

Toho dopoledne jsem se však poprvé cítila skutečně volná. Téměř jsem cítila, jak ty pomyslné okovy kolem mých končetin padají jeden po druhém. Toho dopoledne jsem pochopila opravdové rozměry svého vězení a poprvé okusila, jak sladce chutná život bez hranic a výčitek.

Téměř jsem se vymanila z matčiných spárů, aniž bych tušila, že se ke mně řítí mnohem větší pohroma, než jsou neshody s Nathanem. Aniž bych tušila, že temná kobka, do níž mě Kathryn Redmanová uvrhla, je mnohem hlubší, než jsem si myslela.