Polibky a zmary

6. Kapitola

Šla jsem spát příšerně pozdě. Do deseti hodin jsem seděla s Nathanem v zavřeném baru a hrála karty. Porazila jsem ho úplně pokaždé... a pokaždé jsem ho taky podezřívala, že mě nechal vyhrát.

Na hotelových chodbách panovala hluboká tma, když jsem se konečně dobelhala ke svému pokoji. Boty jsem nesla v ruce a nemohla jsem se přestat usmívat. Zalovila jsem v kapse, abych našla kartu. Jednou mi vypadla z chvějících se prstů, ale nakonec se mi podařilo dostat do pokoje.

Toho dne bylo všechno perfektní. To jsem si aspoň myslela do té doby, než jsem si uvědomila, že jsou otevřené dveře na balkon. Byla jsem si jistá, že jsem je posledně zavřela, takže je musel otevřít někdo cizí.

Projela mnou hrůza - čirá, nekontrolovatelná, tuhá hrůza. Hlava mi začala přednášet celý seznam hrozeb. Ten se ale rozplynul ve vzduchu, když jsem zahlédla lem modré sukně. Vznášel se za oknem, těsně nad zemí.

Máma.

V tu chvíli bych vzala za vděk jakýmkoli z katastrofických scénářů, které se mi předtím zrodily v hlavě. Protože skutečnost byla horší, než všechny dohromady. Polkla jsem, odložila telefon i kartu, a vydala se na balkon.

Moje matka tam stála úplně bez hnutí. Černé vlasy prokvetlé stříbrem jí povlávaly kolem obličeje, stejně jako hedvábná sukně, díky které vypadala jako nějaký přízrak. Rukama svírala zábradlí a koukala se pod nás, na rozlehlý, krásně nasvětlený bazén.

Odkašlala jsem si. Nehnula ani brvou.

"Mami?" hlesla jsem.

"Dneska jsem pracovala. Celý den."

"Tos neměla, vždyť jsme na dovolené," odpověděla jsem praktickým tónem.

"Musela jsem dát zaměstnancům instrukce pro ten nový projekt."

"Býváš často ve stresu?" zeptala jsem se a nakrčila obočí. Lítost jsem vůči ní ale necítila, protože u ní si člověk nikdy nemohl být jistý, zda je opravdu tak frustrovaná, nebo to jenom hraje.

"Každou chvíli," promluvila téměř hrdým tónem člověka, který si sice na své zaneprázdnění stěžuje, ale ve skrytu duše z něj čerpá jistotu, považuje jej za potvrzení svého společenského statusu a je za něj vděčný, protože co by si jinak počal se svým životem?

"To mě mrzí."

"A co ty? Bavila ses dobře?" řekla potichu. Tohle stádium jsem nenáviděla skoro stejně tolik, jako jsem se ho bála. Když byla máma naštvaná, obvykle jsem to poznala během minuty. Podle mrtvolného výrazu v její tváři... podle zlověstného tónu, který jí zazníval v hlase. Podle toho, že nikdy nevypadala naštvaně, spíš jako by se v ní něco zlověstně rozlíceného dralo na povrch. A já rozhodně nechtěla být poblíž, až se to utrhne ze řetězu.

Věděla jsem, že mě prokoukla, ale byla jsem vynikající lhářka. Třeba tu situaci ještě můžu zachránit, pomyslela jsem si.

"Jak ses sem dostala?" odpověděla jsem jí otázkou. Chtěla jsem odvést její pozornost.

"Recepční mi dal náhradní kartu, když ses dlouho neozývala. Pořád jsem tvoje zákonná zástupkyně, víš?"

"Aha," pípla jsem. Čas strávený s Nathanem už byl jen vzdálenou vzpomínkou.

"Můžeš mi říct, kdes byla?"

"Ve městě," zalhala jsem pohotově.

Máma pozvedla obočí. "Na skútru?"

"O čem to - "

"Myslíš, že jsem úplně blbá, Adeline?" vyhrkla a pustila se zábradlí. Teď už ke mně stála čelem. "Viděla jsem tě z okna. Přijelas na skútru s tím otrhancem a potom jsi ho následovala do baru."