Dnešní text na začátek začnu asi tím, že se omlouvám, že tak dlouho nevyšla kapitola, but nestihla jsem přihlášky na geek, takže jsem se max tak hroutila xd, no držte mi prosím palečky aspoň na toho náhradníka, děkuju<3
Taky se poslední dobou necítím úplně psychicky ok a nic mě nebaví..
Tomu nepomohla ani situace s Natálií a Danem.
Taky se omlouvám, že je tak krátká, příště snad bude delší.
K týhle kapitole mě opět dokopala Natka, za což jí moc děkuju<33
No nic, užijte si kapitolu!
____________________________
Pohled Matyáše:
Viděl jsem Nessu, ležela na posteli s obličejem v polštáři, myslím že brečela...Tohle jsem možná fakt přehnal.
„Ness? Jsi v poho?" Tvl horší věc si říct nemohl Matyáši? Napomenul jsem sám sebe. „nech mě na pokoji" řekla a já už si byl 100% jistý, že brečí. „já jen...Moc mě mrzí co jsem řekl" achjo, asi jsem to dosral. „to je úkol? Nebo co" zeptala se, nevěřila že to myslím vážně a já se jí už ani nedivím. Proč jsem si až teď uvědomil, že jsem se fakt choval jak debil? Myslím že by si moje okolí zasloužilo omluvu...
„není to úkol Ness, hrozně mě mrzí jak jsem se choval...já...omlouvám se" řekl jsem když se na mě podívala.
Oči měla zarudlé a opuchlé od pláče, asi jsem jí fakt ublížil...
Podíval jsem se jí do očí mým lítostným pohledem. „asi jsem se k tobě taky neměla chovat takhle" řekla mi. „Ne Ness, vracela si mi to, co jsem ti dělal, chápu to, už to konečně chápu" řekl jsem. Nevím jak jsem si to uvědomil, ale prostě uvědomil. „Vím, že to co jsem řekl bylo až moc a já to tak nemyslel, já ani nevím proč jsem to řekl, já- asi jsem ti ublížil a to mě moc mrzí...kdybych mohl vrátit čas, tak bych to nikdy neřekl" už jsem fakt nevěděl co říct. „každý dělá chyby, Matyáši" řekla mi. „To jo, ale tohle byla ta největší chyba kterou jsem kdy udělal a- můžu tě obejmout?" Poslední větu, nebo spíš otázku jsem řekl trochu potišeji a nejistě. Ona chvíli váhala, ale pak lehce přikývla.
Vtáhl jsem si ji do objetí a ona mi ho pomalu vrátila. Tohle bylo poprvé, co jsme měli nějaký DOBROVOLNÝ fyzický kontakt.
„Ještě jednou se moc omlouvám...Myslíš že bys mi dokázala...no... odpustit?" Zeptal jsem se, jakmile jsme se od sebe odtáhli. „Asi jo...Ale bude to trochu těžký a asi to nebude hned...Promiň" řekla mi. Proč se mi omlouvá? Vždyť nemá za co! „Ness! Za co se omlouváš? Za to že mi nedokážeš odpustit hned? Vždyť já budu mít neskutečné štěstí, když mi vůbec odpustíš! Neomlouvej se za něco, za co nemůžeš, Ness"
Řekl jsem. Pořád jsem ale nechápal, že mi najednou tak přeplo.
Poté jsme prostě jen seděli vedle sebe a povídali si o všem, co jsme si za ty roky plné hádek a nenávisti říct nestihli. Asi jsem rád že je mezi námi všechno ok.
Najednou jsme však slyšeli zvuk vycházející od dveří. Bylo to nějaký chrastění klíčema. Nee že neeee, řekl jsem si sám pro sebe v duchu. „Kluci?" Řekl jsem nahlas. „Hej!" Zkusil jsem ještě jednou a furt nic. Šel jsem tedy ke dveřím a šáhl na kliku abych je otevřel, to mi ale nešlo. Ať jsem se snažil jak jsem se snažil, nešly otevřít...„Mám takový dojem, Ness, že nás tu kluci zamkli" řekl jsem naštvaně a pak jsem si povzdechl. „Jsou jak malí" řekla Ness a já s ní jen souhlasil...
