Tak zdravím u další kapitoly!
Tentokrát trochu delší, než je u tohoto příběhu zvykem - 1435 slov!
Doufám tady, že se bude líbit.
Užijte si kapitolu!
____________________________
Matyáši nemůžeš si ty zuby čistit potichu?!" Zařvala jsem na něj chraplavým hlasem, když mě ráno vzbudil. „Ne, Nasrat" řekl taky docela zajímavě, jelikož měl plnou pusu pasty a pokračoval ve svém hlasitém čištění.
„uhhh" vydechla jsem a dala si na hlavu polštář. Stejně už jsem ale neusnula, takže jsem se po chvíli zvedla z postele a mířila si to do koupelny za tím idiotem, který se zrovna prohlížel v zrcadle.
„Dobré ráno" usmál se od ucha k uchu. „Tady má někdo dobrou náladu" rejpla jsem si. „Ještě chvíli budeš rejpat, tak už nebude" zamračil se. Protočila jsem oči a strčila si do huby kartáček. Stála jsem v tý koupelně jak nějakej zombík. Bledá a kruhy pod očima. No jo no, ještě bych spala, kdyby tady pan dokonalý nebyl tak tvrdohlavý.
„Jak se těšíš na výlet?" Zeptal se provokativně. „Nejradši bych tu zůstala" odfrkla jsem si. „Jo to já taky" uchechtl se. „No tak to ne, já myslela sama" rejpla jsem do něj. „Jo tak sama? Už tě seru?" Zasmál se. „Seš strašně otravnej" řekla jsem zoufale. „Já a otravnej? To si beru osobně" řekl a dělal uraženýho. „To si klidně ber, protože je to až moc velká pravda na to, abych to odvolala" vražedně na mě koukl. „Nechtěj abych se naštval" já vybouchla smíchy. „Kdyby pohledy zabíjely tak už je po mně" smála jsem se a on se mnou.
Byli jsme už nachystaní k odchodu na výlet. Vyšli jsme na chodbu kde už se řadili spolužáci do dvojic. „Ale kampak Tomko?" Zeptala se učitelka. „Na výlet?" Odpověděl ironicky. „Za to co jsi tady včera předvedl? To určitě. Padej zpátky do toho pokoje! Hned!" Zařvala. „To přece nemyslíte vážně?!" Řekla jsem já. „Máš snad nějaký problém s tím že s námi Matyáš nejde, Nesso?" Prskla na mě. „Jo? Přece se nestalo nic tak hroznýho. A navíc, začal si Kristián!" Upozornila jsem. „Mě to ale vůbec nezajímá! Víš co, nemám na tyhle kecy náladu. Sbal se a vypadni do pokoje!" Zakřičela na mě. „Fajn" usmála jsem se abych ji ještě víc naštvala a šla za Matyášem.
„Cos zapomněla?" Uchechtl se. „Slušný chování" odpověděla jsem. On na mě nechápavě koukal. „Tak trošku jsem se tě zastala a ona mě poslala zpátky do pokoje" uchechla jsem se. „Jo tak" zasmál se. „Tak co budem dělat?" Zeptal se znuděně. „No nevím jak ty, ale myslím že můžeme jít na snídani, když zbytek třídy ji bude mít někde v kavárně. Já teda nehodlám být hlady" řekla jsem a on souhlasil.
„Co takhle se někam projít?" Zeptal se s plnou pusou u snídaně. „Od kdy máš zrovna ty sebevražedný myšlenky?" Zeptala jsem se. „Byli bychom oba mrtví kdyby se to dozvěděla ta stará kravka" on se jen uchechtl. „Nedozví, neboj" mrkl. „Ty fakt nejsi normální. Nikam nejdu, zapomeň" odbyla jsem ho. „To uvidíme" ušklíbl se.
„Přestaaaň" nemohla jsem se přestat smát. Ten idiot mě lechtal. „Nehodlám přestat než řekneš, že se mnou půjdeš ven" usmál se. „Fajn! Fajn, ale už mě nech!" Křičela jsem přes smích. „Výborně! Jdeme hned" oznámil mi. „A kam jako chceš jít?" Pozvedla jsem obočí. „Prostě ven, jinak se tady unudim k smrti" mykl rameny. „Fajn, díky za pomoc, šéfe. Teď fakt vím co si mám vzít" řekla jsem. „Stačí telefon" řekl a já jen kývla.
Oblíkli jsme si mikiny a bundy a obuli boty. Zamkli jsme pokoj a nenápadně, tak aby nás neslyšel a případně neviděl Kristián, který tu taky zůstal, se odebrali k vchodovým dveřím. Matyáš ještě napsal Alexovi, jeho kámošovi, aby se zeptal učitelky, kdy se mají zhruba vrátit a ať mu napíše, až budou na cestě zpět. Ježíšku na křížku, jestli tohle nevyjde tak budeme oba rádi když vyvázneme živí.
„Vždyť ani nemáš tušení kam jdeš" fňukala jsem. „Nestěžuj si furt a užívej si Vánoční Británii" ukázal kolem nás. „Stejně jsou Briti blázni. Už je dávno leden, ale tady jsou Vánoce stále v plném proudu" divila jsem se. „To víš, Anglie, ti ty světýlka sundaj nejdřív v květnu" zasmál se Matyáš.
Stejně jsme nakonec skončili v Mekáči, protože za 1. jsme měli hlad a už byl dávno čas oběda a za 2. venku začalo extrémně sněžit. „Ah, jsem celej mokrej!" Stěžoval si Matyáš. „Ještě že já ne" řekla jsem ironicky a ukázala na mou promočenou bundu. „Fuj je mi zima" oklepala jsem se. „Pojď si objednat nějaký teplý jídlo, ať se aspoň trochu zahřejem" řekl a šel směrem k tabuli. „No, kdyby jsi mi řekl ať si vezmu peněženku, nebo aspoň kartu, MOŽNÁ BYCH SE MOHLA NAJÍST" začala jsem na něj řvát. „Klidni se, vezmu to za tebe" řekl a já nevěřila svým uším. „Cožes to řekl?" Musela jsem se ujistit. „Že to vezmu za tebe, babi, asi ti nefunguje naslouchátko" dělal si ze mě srandu. „Jsem v šoku...Každopádně děkuju moc" usmála jsem se. „Nemáš zač prcku" zasmál se.
Už jsme měli dojedeno, když v tom cinkl Matyášovi mobil. „Jsme na cestě zpátky, kvůli sněhové bouřce" psal Alex. „A jak daleko jste od hotelu" zeptal se ho nervózně Matyáš přes SMS. „Tak 15 minut" odepsal Alex. „COŽE" vykřikl Matyáš. Všichni na nás nechápavě koukali, protože slovu 'Cože' očividně nerozuměli. „To nestíháme" řekl se zděšením Matyáš. Já se jen zasmála. „Přijde ti to vtipný?" Řekl už za běhu. „Ne, ale už jsem se smířila se smrtí" odpověděla jsem a běžela za ním. Myslela jsem že to neudýchám. Už jsme byli těsně před hotelem a kousek od nás viděli naši třídu v čele s učitelkou. Naštěstí zrovna stáli na místě a učitelka byla otočená čelem k nim. Vběhli jsme rychle do hotelu a výtahem vyjeli do našeho patra. A pak už jen rychle zapluli do našeho pokoje.
„Já si myslím, že vůbec nevadí že jsme si dali nějakej mekáč, protože jsme ho momentálně tak 3x vyběhali" řekla jsem když jsem ze sebe soukala mokré oblečení. „To máš asi pravdu" zasmál se Matyáš, který si už oblékal suché tričko. Já si samozřejmě tričko a kalhoty šla převléct do koupelny. Nejsem blázen abych se před ním převlékala.
„Co tam hrabošíš?" Smál se mi Matyáš, když už jsem asi 5 minut hledala ve všech mých zavazadlech mikinu. „Mikinu. 2 mám mokrý a koukám že jsem si tu třetí zapomněla doma" ironicky jsem se usmála a přestala ji hledat. On vstal, šel ke skříni a ze své půlky vytáhl ramínko s mikinou. „Na prosimtě" zasmál se a hodil mi mikinu. „Tak dík" řekla jsem a oblíkla si ji. Začala jsem se hrozně smát. On nejdřív nechápal, ale pak se koukl na mikinu a zjistil, že mi je opravdu velká. „No vidíš, tak v ní ti rozhodně nebude zima" řekl se smíchem.
Třída už se vrátila a nás šla zkontrolovat učitelka. „Byli jste doufám celou dobu tady" řekla nepříjemně. „Jistě že ano" řekl Matyáš držící smích. „Jak je tedy možné že máte oba mokré vlasy?" Řekla podezíravě. „Umývali jsme si je?" Odpověděl jí opět Matyáš. „První den tady?" Pozvedla obočí. „Ano. První den." Odpověděl klidně. „Za hodinu je večeře" prskla už jen a zabouchla dveře. „Příjemná to ale žena" začala jsem se smát a Matyáš bouchl smíchy.
...
Měli jsme po večeři a teď jsme se vraceli na pokoj. Byli jsme oba podezřele ticho, hlavně Matyáš, který je otravný za všech okolností. „Jaktože seš tak ticho?" Zeptala jsem se zaraženě. „Přemýšlím" odpověděl vážně. Což mě docela udivilo, protože on skoro v žádné situaci není vážnej.
Došli jsme na pokoj a sedli si na postel. „Děje se něco?" Zeptala jsem se. „Víš jak jsem včera říkal že se cítím jakobych to ani nebyl já?" Zeptal se a já kývla hlavou. „Prostě když se naštvu, absolutně se neumím ovládat a nevidím si do pusy. Vždycky řeknu nějakou hroznou kravinu, která tomu druhému ublíží a pak si to vždycky vyčítám. Třeba jako teď. Mrzí mě co všechno jsem ti kdy udělal" řekl provinile. „Ale notak, Matyáši. Už jsem ti dávno odpustila, víš to?" Usmála jsem se na něj. „Fakt?" Zeptal se s nadějí. „Jo, fakt" on mě objal, což bylo to poslední co bych od něj čekala, ale objetí jsem mu opětovala. „Víš co, zkusíme pak najít nějakou věc, co by tě mohla uklidnit, až budeš mít vztek, jo?" Zeptala jsem se v objetí. „Oukej, díky" usmál se a odtáhl se. Jen jsem kývla.
„Tak dobrou" řekla jsem a opět ho na dobrou noc objala. On mi objetí opětoval. „Dobrou" řekl a já si vylezla nahoru na palandu, stále s jeho mikinou, protože mi byla zima. Lehla jsem si a přikryla se. Netrvalo dlouho a já spokojeně usnula.
