Omlouvám se za odmlku, musela jsem se poradit se svým právníkem co a jak-
Ne teď seriózně, pardon, vím že jste čekali dlouho, ale dočkali jste se, jupí!
Nevím co dodat, asi jen, užijte si kapitolu a snad se uvidíme i příště
__________________________
Tento den začal, pro tenhle výlet už klasickou, větou - Ráno mě vzbudil Matyáš. Ano, zas. Tentokrát nekašlal, ale smrkal. Výborně, to je fakt úžasný!
„Matyáši more seš ty normální" štěkla jsem na něj naštvaně. „Tak sorry" uchechtl se. „Kolik je?" Zakňučím a chytnu si hlavu, která stále lehce bolí. „6:02" řekne s klidem. S klidem? Jak sakra může s klidem v hlase říct že mě budí v 6 ráno?!
„Děláš si prdel? Proboha spi ještě a já du taky spát" řeknu mu, zachumlám se víc do peřin a zavřu oči.
„Já nemůžu spát" řekl. „Jakto?" Zeptala jsem se, jelikož mi přišlo v celku nelogické, že nemohl spát, vzhledem k tomu že jsme šli spát tak pozdě. „Já nevim, je mi nějak divně, jako bych ani nebyl v realitě" řekl a já moc dobře věděla co má namysli. Prostě pocit že se za chvíli probudíte z nějakýho snu, nebo tak něco. Pocit jakože to, co teď děláte ve skutečnosti neděláte. Nevím jak to mám popsat, každopádně je to opravdu špatný úzkostný pocit. Sama nevím co na něj zabírá, já prostě většinou jen spím.
„Jo, já tě cháp-" nestihla jsem doříct. „Prosím tě, neříkej že mě chápeš, vůbec nevíš-" tentokrát jsem ho nenechala domluvit já. „Matyáši, myslíš si, že jsem celej život happy jak dva grepy nebo co? Moc dobře vím o čem mluvíš, tenhle pocit jsem mívala každý jeden zkurvený den. Vždyť já už ani nevěděla, jaký to je, cítit se normálně. Tak mi tady prosím nevykládej že nevím o čem mluvím" trochu jsem na něho vyjela. Chvíli bylo ticho a mně bylo líto že jsem zareagovala takto. Přece jen je pravda, že jsem tento pocit znala a věděla jsem, že kdyby na mě někdo v tu chvíli ještě zvýšil hlas, asi bych se rozbrečela.
„Promiň" řekla jsem po chvíli ticha. „Ne, ty promiň, máš pravdu, nejsem jedinej člověk co může mít takový problémy" řekl. „Jenže vím jaký to je, se takto cítit a i přes to jsem na tebe byla hnusná. Měla jsem se zachovat líp, promiň" povzdychla jsem si. „Neomlouvej se, není to tvá chyba a radši mi řekni jak se toho pocitu zbavit, než se rozhodnu skočit z mostu" uchechtne se. „Mně vždycky pomáhá se prostě prospat. Takže už nemluv a spi" řeknu. „Když já nemůžu spát" fňukne. Já se tedy rozhodnu obětovat svůj drahocenný spánek a jít dolů za ním, takže skočím z palandy, jelikož z ní jinak než skokem slézt neumím.
„Proč sedíš blbečku, lehni" řeknu mu s on zalehne. Sednu si na kraj postele a opřu si hlavu o nohu palandy. „Co ti pomáhá usnout?" Zeptám se. „Já nevím, nikdy jsem problémy se spánkem neměl" zachraptí. „Prášky na spaní s sebou bohužel nemám" povzdychnu si. „Prostě zkus aspoň na chvíli usnout" řeknu a sednu si na postel víc. On si jen povzdychne a zavře oči. Po chvíli je ale znova otevře a praští pěstí to peřiny. „Já prostě neusnu!" Začne se vztekat.
„Matyáši, v klidu" řeknu mu a pohladím ho po vlasech. To už jen vidím jak mu z očí tečou slzy. „Co to se mnou kurva je?!" Vzlyká. „Klid, bude to dobré, zvedni hlavu" řeknu a on na mě nechápavě kouká, ale nakonec tak udělá. Sednu si kolmo ke zdi a on si svou hlavu položí ke mně do klína. „Zavři oči a zhluboka dýchej" řeknu a on tak opět učiní. Hladím ho ve vlasech a soucitně na něj koukám.
Po chvíli usnul. Věděla jsem že mu to aspoň trochu pomůže. Nevím, proč ten pocit měl. Já měla úzkostný pocity už delší dobu, ale do jeho hlavy já nevidím, takže netuším, co tomu mohlo předcházet. Tipovala bych stres z jeho "přítelkyně", teď už vlastně ex. Ale to jsou jenom mé domněnky. Já o jeho životě skoro nic nevím. Dřív jsme spolu nemluvili, no vlastně mluvili, ale jenom jsme se uráželi a teď mi toho moc neřekl, což mu nemám za zlé, protože naopak on o mně ví jen malinké smítko z mého života.
Opřela jsem si hlavu o stěnu a po chvíli též usnula. Sice nechtěně, ale stalo se. Aspoň budu mít trochu více energie na výlet....
