Matyášův dnešní (3.11.) stream byl opravdu něco! xD (kamo ja se fakt omlouvam ze kapitola nevysla driv😭)
Ještě když neměl ani háčky na baňky, trouba!
Docela jsem se u toho nasmála, ještě jak chtěl jako první na ten strom dávat řetěz..Nebudeme se mu smát, dobře?😭
No nic, užijte si kapitolu!
__________________________
Probudilo mě až klepání na dveře a jejich následné otevření. Protřela jsem si oči a uviděla spolužáka. „Oh, omlouvám se, že ruším. Přišel jsem vám jen říct, že výlet se přesouvá na odpoledne a půjdeme se jen projít po okolí, učitelce dneska není dobře" řekl. Já jen kývla hlavou a on odešel. Byla jsem za to docela ráda, Matyáš se aspoň trošku prospí a já taky můžu ještě odpočívat.
Zavřela jsem na chvíli oči a rázem znovu spala. Byla jsem dost unavená, i když jsem neměla z čeho být. Možná spíš jenom psychicky unavená, ale to se občas stává. Teď pro mě bylo hlavní, aby bylo líp Matyášovi, přestože bych ještě před pár dny nečekala, že bych tohle mohla někdy vypustit z pusy. Rozumíme si a to dost, vlastně nechápu, proč jsme se furt jenom uráželi. Možná že kdybychom byli oba trochu inteligentní a prostě si normálně popovídali, skamarádili bychom se dřív. Ale to je jen kdyby a na to já nehraju. Co stane se, se asi má stát.
Opět mě vzbudilo ťukání, no ťukání, spíš bušení. Došlo mi že to musí být naše přemilá paní učitelka. Ani se neobtěžovala čekat na odpověď a hned vlítla dovnitř. „Co to má znamenat toto?!" Křičela. Vzbudila Matyáše, což jsem nechtěla, ale co se dalo dělat. Koukla jsem na hodinky a bylo teprv 10, tak co tak vyvádí? „Co?" Pozvedla jsem obočí. „Jaký co?! Okamžitě vypadni na svou postel a zkuste si se k sobě během dne přiblížit! Nepotřebuju mít na svědomí že budeš mít fakana!" Řvala. Já zdržovala smích, ale Matyáš se neudržel. „Přijde ti to vtipný! Kdo by to děcko asi živil, ty budižkničemu!" Jančila. Tentokrát jsem se ani já neudržela. „Budeš se smát?! Běda jak vás uvidím blíž než metr od sebe!!!" Zakřičela naposled a flákla dveřma. Oba jsme se smáli jak pošinutí.
Už bylo po obědě a učitelka se rozhodla, že když už tady budeme jen 3 celé dny (včetně dneška) musíme si udělat nějakej pořádnej výlet. Myslela jsem, že mě trefí. Opět sněžilo, díkybohu ne tolik, jako při naší první "soukromé expedici". Učitelka nám tedy řekla ať se oblečeme, vezmeme si peněženky a za pět minut ať jsme u hlavního vchodu. Z našeho pravidla 1 metr od sebe, jsme si s Matyášem furt dělali prdel, aspoň byla sranda.
„Matyáši..Venku mrzne a ty chceš jít takto?" Pozvedla jsem se smíchem obočí. „Když mně jsou všechny kalhoty krátký" zoufale si sedl na postel. „Tak si kup nový" zamračila jsem se nechápavě. „Však tohle jsou nový, ale když mi jsou kalhoty dobře na dýlku, vlezl bych se do nich 10x" uchechtl se. „Tak si aspoň ty ponožky vytáhni" přikázala jsem mu. „Rozkaz mami" řekl a já se plácla do čela.
Zrovna jsme se řadili u hlavního vchodu a jelikož jsem s Matyášem byla ve dvojici, museli jsme stát poměrně daleko od sebe. „Matyáši! Tohle není metr! Jsi snad úchyl?" Zamračila jsem se a on se snažil nesmát. Udělal jeden velkej krok dozadu, ale omylem narazil do učitelky a šlápl jí na nohu. „Co tady předvádíš, šašku?!" Seřvala ho. „No, řekla jste že u sebe-" nenechala ho domluvit. „Nemůžeš se sakra jednou chovat normálně a na svůj věk?!" Zapištěla a strčila ho směrem ke mně. Matyáš se zavrávoral, málem hodil hubu, ale nakonec to ustál. „Bacha, abych náhodou neporodila trojčata" zašklebila jsem se učitelčiným směrem a on dostal výtlem.
Šli jsme se podívat do Big Benu. Celou cestu na nás učitelka házela vražedný pohledy a furt si něco mumlala pro sebe. Začínalo mě štvát, jak jí vadilo jen to, že jsme si povídali o normálních věcech.
Najednou se učitelka z ničeho nic zařadila za nás, asi aby nás měla pod kontrolou. To, že kluci v noci chodí za holkama jí nevadí, ale že si povídám s Matyášem, je něco nepřípustného.
Trochu jsem se lekla, když mě Matyáš chytil za ruku a propletl si se mnou prsty. „Co to děláš?" Šeptla jsem nechápavě. „Věř mi" řekl jen a ušklíbl se. Asi mi došlo že chce vyprovokovat učitelku a tak jsem jeho ruku chytla pohodlněji a rozhodla se "hrát" jeho hru.
Zatímco před pár dny bych asi měla kecy o tom, jak se mi chce blejt, dnes tomu tak nebylo. Dokonce bych i dokázala říct, že to bylo fajn, že jsem se cítila v bezpečí. Takový...pěkný hřejivý pocit, pocit toho, že mi už nikdo neublíží. Nechápala jsem to, přísahám, že jsem měla tolik narážek, které bych mohla zmínit, ale nešlo to. Jak jako nešlo? Prostě nešlo, jako bych oněměla.
Otočila jsem se rychle za nás, abych koukla na učitelku. Měla hodně naštvaný výraz, vlastně byla celá rudá. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy. Ona však, hned jakmile zaznamenala moje cukající koutky, odešla na konec zástupu.
„Dobře ty" řekla jsem a druhou rukou si s ním plácla. Moje pravá a jeho levá ruka se však stále držely a já nevěděla proč. Přece se nesnášíme, ne?
Z nějakého důvodu jsem ho ani nechtěla pustit, nevím proč. Cítila jsem jak se nám oboum potí ruce ze stresu, hádám že ani on nevěděl, co dělat. Nakonec však mou ruku pustil a odkašlal si. „Ehm..půjdu se na něco zeptat Matěje" řekl rychle, ani do očí mi nekoukl a zmizel. Mám takový pocit, že se cítil trapně. Stejně jako já teď. Co si o tom mám myslet? Proč mě nepustil hned? Nechám to být, třeba se to časem dozvím...
Po zbytek cesty se už Matyáš nevrátil. Co jsem si tak všimla, za Matějem ani nešel, prostě asi potřeboval být chvilku sám. A já taky. Většinou jsem sama 24 hodin 7 dní v týdnu a najednou musím být každý den neustále s někým. Alespoň jsme se dokázali skamarádit, což mě i těší. Tohle bych nikdy nečekala, ale neznala jsem ho. Nevěděla jsem o něm nic, takže jsem si myslela, že je to pouhej idiot. Což teda je, ale idiot s dobrým srdcem.
Ahh! Zase na něj myslím! I když jsem sama, nedokážu přemýšlet o ničem normálním! Ale notak, Nesso! Vzpamatuj se!
„Tak děcka, teď půjdeme dovnitř! Každý si nachystejte vstupenky, které jsem vám rozdala!" Přikázala ta "skvělá" učitelka. Matyáš byl stále někde ve předu, teda, aspoň myslím, nikde jsem ho neviděla. Doufám že toho idiota nenapadlo utýct. Je mi totiž naprosto jasný, že by se ztratil. A dost pravděpodobně by se nenašel bez učitelky, která by ho potrestala co nejvíc by mohla.
Možná že na něj jsem trochu naštvaná. Nebo mě minimálně mrzí, že tak zdrhl a už se za mnou nevrátil. Já ho chápu, ale prostě je mi to líto. Co si potom mám myslet?
Stoupala jsem po schodech nahoru. Už mě bolely nohy, mám problémy s kolenama a tohle je asi to nejhorší, co můžu dělat. Všichni byli přede mnou a tak jsem si sedla na schod a chvilku odpočívala. Přemýšlela jsem o celým tomhle výletě a tak mě napadlo...Proč vlastně nezdrhnout? Když napíšu někomu ze třídy, aby mi dal vědět až půjdou dolů a vrátím se, nenápadně se schovám za roh a pak vyjdu zpoza něj a budu dělat jakože nic, co se může stát? Tohle byl geniální nápad! Tak snad mi vyjde..
Sešla jsem teda ty schody co už jsem vyšla, což bylo pro kolena ještě horší a vyšla ven. Myslím že o nic nepřijdu. Půjdu si teď někam sednout- au. Do někoho jsem vrazila. „Hey- To jsi ty?!" Zamračil se Matyáš. A zase jsme spolu. „No- co tady děláš ty?" Pozvedla jsem obočí. „Myslíš že mě zajímá nějakej pojebanej Big Ben?" Řekl docela nepříjemně. Co ho žere. „Já se jen ptala" pípla jsem tiše. „A já jen odpovídal" prsknul a protočil oči.
„Matyáši co tě žere?!" Zamračila jsem se. „Co to meleš?" Snažil se dělat jakože nic. „Proč se chováš takhle?" Zeptala jsem se a koukla mu do očí. Mohla bych se v nich utopit. „Jak takhle? Co je ti do toho?" Štěknul na mě a já se prostě v tichosti zvedla a odešla. Na tohle nemám. Nemám na tohle jeho debilní chování. Nechápu ho, jednou je normální, pak jsme jak nejlepší kámoši a pak je hnusnej. Co to má být?!
...
Seděla jsem na lavičce, ze které jsem viděla na Matyáše. Ne úplně dobrovolně, spíš proto, abych viděla i na vchod Big Benu. Byla jsme naštvaná, zklamaná a smutná zároveň.
Učitelka s děckama se vrátila a málem si nás kvůli Matyášovi všimla, ale naštěstí ne, takže jsme byli v klidu. Ne, nebyly jsme v klidu. Řeknu to jinak - neměli jsme problém. Ale my dva v klidu rozhodně nebyli. Šla jsem vzadu a Matyáš pár metrů přede mnou.
Šli jsme ještě do města, kde jsme měli mít následně rozchod, takže to bych nejspíš díkybohu přežít mohla. Horší bude asi večer, až budeme muset s Matyášem sdílet náš společný pokoj...
