Jediná [wixie]

Část první

„Je to gay!"

„Anebo bisexuál."

„Jo, máš pravdu, nemusí být gay. Ale stejně si myslím, že by se ho žádná normální ženská nikdy dobrovolně nedotkla."

„Máš pravdu, asi mu nic jinýho, než si sem tam vrznout v Obrtlé, nezbude."

Hermiona rázně složila Denního věštce a zamračila se na své přátele. „Nechtěli byste toho laskavě nechat?!" obořila se na Harryho a Rona. „Vážně nemám potřebu u snídaně poslouchat dohady o Snapeově sexuální orientaci!"

Ron se jejímu rozhořčení pokusil zasmát. S plnou pusou míchaných vajíček se mu to nepovedlo tak, jak zřejmě plánoval. Část obsahu úst skončila zpátky na talíři a část v jeho klíně. Harry se smíchy zakuckal a poprskal naproti sobě sedícího Nevilla dýňovým džusem.

Hermiona se zatvářila znechuceně. Bezradně se rozhlédla kolem sebe, jako by hledala odpověď na otázku, jak je možné, že jsou ti dva takoví trollové. Velká síň byla téměř prázdná, jen tu a tam spěšně dojídalo několik studentů. Ani u profesorského stolu nebylo plno. A jen jeden pár očí sledoval dění u toho nebelvírského.

Pohledem se setkala s pronikavými uhlíky profesora lektvarů, který klidně dopíjel kávu. Neznatelně pozvedl obočí a jeho výraz říkal jediné: Upřímnou soustrast s těmi idioty, slečno Grangerová.

S povzdechem stočila zrak zpět na chlapce. „Jste vážně čuňata, pánové," oznámila jim rozhořčeně. Spěšně se zvedla k odchodu, udělala několik kroků, ale pak se otočila a vrátila se ke klukům. Naklonila se blízko k nim, jako by jim chtěla sdělit nějaké tajemství a zašeptala: „Snape rozhodně gay není! A abyste věděli, je docela sexy!" prskla po nich a s pocitem zadostiučinění konečně odešla. Tušila, že se na ni upírají minimálně dva páry vytřeštěných očí.

„To nemyslela vážně, že ne, Harry?" zeptal se tupě Ron svého kamaráda. Harry jen bezradně pokrčil rameny.

Tak přesně tento rozhovor jí prolétl hlavou teď, o pět let později, na plese, který uspořádal Brumbál k výročí založení Bradavic. A nebyl by to Albus Brumbál, aby se jednalo o zcela obyčejný ples bez jakýchkoli výstředností. Proto se tu teď všichni pozvaní promenádovali v nejrůznějších maskách a škraboškách všech barev.

Dokonce i Severus Snape, kterého si se zájmem prohlížela, měl na tváři černou semišovou škrabošku. Postával v nejtmavějším koutě sálu a tvářil se, jakoby tam vůbec nebyl. Za tu dobu, co ho od školy neviděla, se vůbec nezměnil. Vlasy stále stejně zplihlé a snad i mastné, zuby, které probleskly, když přikládal sklenku k úzkým rtům, byly stále mírně zažloutlé. A přesto ji na něm něco zaujalo.

Nedokázala si to vysvětlit, ale zatímco před pěti lety své prohlášení o tom, že je sexy, řekla jen proto, aby pozlobila kluky, dnes by se pod to bez váhání a s vážnou tváří podepsala. Charisma mu doslova odkapávalo z lemu společenského hábitu, a možná k tomu také přispělo množství žen, jež ho během jejího pozorování žádaly o tanec. Neúspěšně, samozřejmě. Ale čím to, že byl najednou tak atraktivní?

Usoudila, že to bude důsledek toho, jak byl a je oslavován jako válečný hrdina. Ne že by mu to nějak upírala, jen si to pořádně neuvědomila. Když se na ni mračila jeho fotka z Denního věštce, jednoduše ji ignorovala. Ale teď, jak tu kus od ní stál, začala o něm přemýšlet jinak, než jako o hrdinovi, profesorovi... Teď z něj byl v jejích očích muž.

Atraktivní ne svým vzhledem, ale zkušenostmi, znalostmi, částečně i ironií, která mu byla vlastní a nepochybně i tím puncem hrdiny. Nedivila se ženám, které se mu pokoušely vnutit do přízně. Jen ji překvapovalo, že on odolává.