Jediná [wixie]

Část třetí

Postával na strategicky výhodném místě a bedlivě pozoroval, co se kolem dělo. V rohu obrovského sálu umístěný bar mu poskytoval dokonalý přehled o účastnících ministerského večírku. Když zvedal ke rtům sklenku s bílým vínem, zahlédl, jak na něj mává samotný ministr kouzel. Pokynul mu hlavou, ale to už si to k němu Kingsley Pastorek šinul přes zástupy významných hostů.

Přivítal ho dobrosrdečným úsměvem. „Nečekal jsem, že dorazíš," poplácal jej po rameni.

„Tak jsi mě neměl zvát," utrousil ironickou odpověď. Věděl, že ke Kingsleymu si to může dovolit. Strávili spolu dostatek času během války i po válce a stali se z nich přátelé.

Ministr se ušklíbl a nechal tak problesknout dokonale bílé zuby kontrastující s jeho tmavou pletí. „Rád tě zase vidím, Severusi. Bavíš se tu?"

„V rámci možností," oplatil mu zdvižený koutek úst a prsty poklepal na sklenku ve své ruce.

„Vidím, společnost na dnešní večer už máš," rýpl si Pastorek s pohledem upřeným na poloprázdnou sklenici. Pak ale zvážněl a se špatně skrývaným smutkem pohlédl na muže před sebou. Ztišil hlas. „Severusi, potřeboval bych-"

„Už ho máš pár minut v kapse," skočil mu do řeči mladší kouzelník a významně sklonil zrak ke Kingsleyho hábitu.

Ministr si překvapeně přejel po kapse u boku. Drobný flakónek se v ní téměř ztrácel, přesto sliboval obrovskou naději.

„Děkuji," šeptl dojatě.

„Nemáš za co. Ten, kdo by měl projevit díky, jsem já, za to, že mě nenecháš zavřít za používání přísně zakázaných přísad."

Kingsleymu se vrátil úsměv na tvář. „Tak to bych byl sám proti sobě. Díky, Severusi. A dej si něco na můj účet," prohodil ještě a s rukou ochranitelsky přitisknutou na skrytém flakónku zamířil nejspíš do své kanceláře, jak tušil Severus, aby tam uložil lektvar na bezpečné místo.

A to byla další věc, která je dva spojovala. Drobné tajemství, za jehož prozrazení by jistojistě skončil v Azkabanu nejen on, ale i samotný ministr. Stačilo by, aby někdo udělal rozbor byť jen jediné kapky čiré tekutiny. A zároveň ta jedna jediná kapka pomáhala Kingsleyho matce ve zmírnění bolestí choroby, která ji postihla. Trpěla neznámou nemocí, jež se bez ustání šířila jejím tělem a napadala každou zdravou buňku. Ani ti nejlepší lékouzelníci si nevěděli rady a podle nich nezbývalo staré dámě příliš času. A pak přišel Ministr za ním.

Severus si velmi živě pamatoval rozhovor, při kterém nebyly výjimkou slzy, vzteklý křik ani výhrůžky. Nabídl mu tenkrát řešení. Ne úplné, ale jistojistě nejúčinnější. Lektvar s přídavkem neposkvrněné krve. Kingsley se tenkrát rozlítil k nepříčetnosti. Bylo nemožné, aby kdokoliv mohl použít panenskou krev legálně a překupníci obchodující s touto přísadou byli velmi tvrdě trestáni, proto bylo v dnešním kouzelnickém světě nemožné ji sehnat. Dokonce ani dobrovolně vydaná nebyla uznávaná jako legální. A nebylo ani v moci ministra kouzel udělovat výjimky. Severus mu tenkrát slíbil, že je schopen něco takového obstarat, ale žádal protislužbu. Aby se jeho jméno vymazalo ze seznamů kontrolorů, kteří čas od času dělali audity u nositelů titulu Mistr lektvarů a dalších lektvarologů. Cílem bylo zamezení používání zakázaných surovin.

A tak to fungovalo už několik let. On si mohl obstarávat nejrůznější suroviny a experimentovat s nimi bez obav z nečekané kontroly. Kingsley ho čas od času požádal o další dávku lektvaru pro matku, ale nikdy se na nic neptal.

Potřepal hlavou, aby zahnal vlezlé vzpomínky. Teď na to nebyl prostor. V davu zahlédl ženu, jíž na záda spadala kaštanová záplava vlasů. Zbystřil, ale v okamžiku, kdy se neznámá otočila jeho směrem, sklopil zrak. Tohle rozhodně nebyla ona Tajemná. Její nos mohl velikostí velmi směle konkurovat tomu jeho a on si byl jistý, že tohle by onoho večera nepřehlédl.

Dopil víno a posunkem barmanovi naznačil, že další si pro zatím nedá. Rozhodl se, jak jen to šlo nenápadně infiltrovat do davu a porozhlédnout se trochu blíže. A také cítil, že brzy bude nutně potřebovat odlehčit svému močovému měchýři.

Zkoumavými pohledy si měřil každou přítomnou dámu. Žádná mu nepřišla dostatečně podobná ženě z nedávného plesu. Zapojil i čich, aby mohl zaznamenat v tom množství různých vůní tu, která by se podobala té, kterou si pamatoval.

Náhle se kdesi v davu mihla kštice hnědých vlasů. Zpozorněl. Ovšem jeho zájem opadl ve chvíli, kdy se k dívce připojili dva mladíci. Potter a Weasley. Nebylo divu, ti mezi vyvolenými hosty nesměli chybět. Jen stěží ovládl odfrknutí a zamířil na toalety. Ovšem neodpustil si koutkem oka přelétnout ty tři zkoumavým pohledem. U těch dvou nezaznamenal žádnou výraznou změnu. Tedy alespoň jejich výrazy byly stejně tupé. Grangerovou zahlédl jen z profilu, ale i to stačilo k tomu, aby poznal, že slečna Všechno-jsem-četla dospěla... tedy minimálně v jistých partiích. Dál už se o hvězdné trio nezajímal a odebral se vyhledat dveře s panáčkem.

Hermiona ho spatřila okamžitě. Přeci jen nebylo těžké najít metr osmdesát vysokého netopýra. Zvlášť, když se tak rozkošně rozhlížel kolem sebe a jistě si myslel, bůhví jak není nenápadný. Potměšile se uculila a připojila se ke svým přátelům. Neopomněla však neustále sledovat Snapeův pohyb, protože nemínila dopustit, aby se dostal do její blízkosti dřív, než to bude chtít ona sama.

Harry jí zrovna podával sklenku šampaňského a Ron štěbetal něco o své přítelkyni, která nemohla přijít, když si všimla, že Severus míří pryč. Rychle se klukům vymluvila a opatrně vyrazila za ním. Její domněnky, že už odchází, se naštěstí nenaplnily. Očividně si potřeboval ulevit, došlo jí, když za ním zapadly dveře na pánské toalety.

Zkoumavě se rozhlédla kolem. Nevypadalo to, že by se někdo další chystal poctít tuto místnost svou návštěvou. Ostatní muži využívali toalety, které byly blíž hlavnímu sálu, ale Snape si vybral ty v přízemí. Asi nemá rád, když ho někdo okukuje. Ušklíbla se té představě a postavila se za dveře tak, aby ji nespatřil hned, jak vyjde.

Dopnul poslední knoflíček na svém poklopci a umyl si ruce. Svému odrazu v zrcadle nad umyvadlem věnoval znuděný výraz a z boxu na papírové utěrky jednu vyjmul. Pečlivě si osušil ruce a zmuchlaný vlhký kus papíru hodil do koše. Uhladil neviditelné záhyby na svém kabátci a vyšel ven.

Ještě ani neprošel dveřmi a do nosu ho udeřila známá vůně. Nedokázal ji identifikovat. Snad hřebíček spolu s nektarinkou nebo nějakým citrusem, nebyl si jistý. Co ale věděl jistě – byla tu.

Ať už si tohle setkání plánoval jakkoliv, veškeré jeho plány vzaly za své, když mu položila dlaň na páteř a klouzavým dotekem ji navedla až do vlasů.

„Neotáčejte se," oslovila ho rázně.

„Proč bych to neměl dělat?"

„Protože vás to baví a nechcete tu hru jen tak dohrát?" nadhodila.

„Jste drzá a namyšlená. To, co jste si dovolila minule, bylo-" nestačil dokončit.

Její prsty zesílily stisk ve vlasech a ucítil, jak se celým tělem přitiskla na jeho záda. Slova se mu zadrhla v hrdle, když se mu o ucho otřel horký dech a její slova: „Ano? Jaké to bylo?"

„Drzé a-"

„No tak," protáhla konejšivě. „Co takhle obohatit slovní zásobu? Zatím vím jen to, že jsem drzá."

„Kdo jste?" změnil téma. Mohl se otočit. Mohl to zjistit okamžitě, ale měla pravdu. Ta hra ho začínala bavit, i když tam někde vzadu ve své hlavě věděl, že by se mu to nemuselo vyplatit.

„Ta, jíž jste učaroval, Severusi," zapředla mu naposledy do ucha a než stihl něco namítnout, polaskala jazykem pulzující cévu na jeho krku.

Zmaten tou něhou, přivřel na okamžik víčka. Jakmile je znovu otevřel a otočil se po neznámé, jediné co spatřil, byl nepatrný cíp šatů mizející za nedalekým rohem.