Jediná [wixie]

Část sedmá

Z pevných spárů neodbytných kolegů se dostala až krátce před půlnocí. Zavřela za sebou dveře sborovny a zhluboka se nadechla. Měla toho plné zuby a to ji ještě čekalo vybalování alespoň toho nejnutnějšího a příprava na zítřek. Ne že by neměla připravený proslov, úvod do hodiny a látku, kterou chtěla vykládat, ale musela si přichystat spoustu dalších zdánlivě nepodstatných maličkostí.

Po několika bolestivých krocích se rozhodla sundat lodičky a zbylý kus cesty přeběhnout bosky. Z dlouhého sezení jí otekly kotníky a každý krok na jehlových podpatcích přinášel nepohodlí. Uchopila botky za výkroj na nártu a zamířila svižnějším krokem do svých komnat ve druhém patře hradu. Přemýšlela při tom, jak nejrychleji a nejdiskrétněji odchytit profesora Snapea, aby mu mohla vysvětlit... Chtěla vůbec vysvětlovat? Nechtěla se spíš omlouvat? Když nad tím tak přemýšlela, nutné bude nejspíš obojí.

Z rozjímání a automatické chůze ji vytrhl prudký pohyb čehosi černého přímo před ní. Vzápětí na to bojovala s vyraženým dechem, který byl důsledkem nešetrného přiražení na chladnou zeď. Paže objevivší se pod krkem ztěžovala už tak problematické popadnutí dechu. Nemohla se bránit, ruce byly bolestivě zkrouceny za její záda a sevřeny mezi ní samotnou a zdí. K jejímu tělu se přitiskl mohutný černý stín. Ztěžka zvedla oči, aby se setkala s tváří útočníka.

Za pomoci nedalekého světla svíce získala až příliš dobrou představu, o koho se jedná. Lodičky s dutým zvukem dopadly na zem. A ona se ho snad poprvé v životě opravdu bála.

Do obličeje mu dopadalo několik pramenů havraních vlasů. Oči se nebezpečně leskly. Nic neříkal a o to byl tento okamžik zlověstnější.

Prohlížel si ji. Byla naprosto bezbranná a bezmocná. Vážně si tahle malá Nebelvírka mohla někdy myslel, že si bude beztrestně hrát s ním? Se Severusem Snapem? Byla pošetilejší než by si kdy pomyslel. A očividně teď litovala okamžiku, kdy za ním poprvé přišla s maskou na tváři. V jejích očích se odrážel strach. Líce byly sněhově bílé, jakoby bez života. Rty pootevřené. Slyšel, jak vystrašeně oddychuje. Pod jeho paží se těžce zvedala její ňadra v upnuté halence. Mlčela a jen čekala jako bezmocná laň chycená do ozubené pasti.

„Nikdy bych si nepomyslel," promluvil zlověstně potichu, „že se snížíte k bezduchým nápadům pánů Pottera a Weasleyho."

„Ale já jsem-"

„Mlčte!" okřikl ji. „Vaše chování bylo příliš pošetilé. Nejraději bych vám vymazal paměť," zvažoval možnou alternativu.

Hermiona na něj upřela vyděšený pohled. To nemohl myslet vážně!

„Prosím," hlesla tiše.

„Teď žadoníte?! To jste si měla rozmyslet před tím, než jste si s přáteli udělali zábavu na můj účet!" prskal naštvaně.

Mladá žena se choulila do sebe. Pokoušela se odtáhnout od něj. Měl pocit, že se snad vpíjí do zdi za sebou. Pevně semkla víčka a on zaznamenal, jak se jí po tváři svezla osamělá slza.

Najednou ho zaplavila vlna něčeho dosud nepoznaného. Zničehonic měl nutkavou potřebu sevřít ji v náruči, přitisknout si její hlavu na hruď a vplést prsty do kaštanové záplavy vlasů... Nenechá se obměkčit, nesmí. Aby byl zase pro smích? To tak!

Do reality ho vrátilo bolestné zanaříkání. „Prosím, já vám... nechtěla... ublížit," vyrážela ze sebe mezi jednotlivými tichými vzlyky.

„Tomu se dá jen těžko věřit," odfrkl si znechuceně.

Jeho sevření konečně povolilo. I paže pod krkem zmizela. Zničeně se svezla podél zdi na chladnou zem a stočila se do roztodivného klubka. Chvění zesílilo. Třásla se.

„Ještě jednou se o něco podobného pokusíte a budete litovat," řekl klidně a vyrovnaně. V jeho hlase bylo patrné mnohem více než jen výhrůžka.

Zrak si dovolila zvednout až dlouho poté, co v ohybu chodby dozněly jeho kroky.

Když usedal ve svých komnatách do oblíbeného křesla před krbem, sám sebe se ptal, zda to nepřehnal. Nechtěl jí ublížit, ale chtěl dát najevo, jak moc ublížila ona jemu. Musel dát jasně znát, že s ním si nikdo zahrávat nebude. Byl si jist, že pochopila.

Zavřel oči a prsty promnul spánky. Byl unavený. Bylo toho na něj najednou až příliš. Ještě před několika hodinami by si dovolil doufat, ač by to nikdy nepřiznal na hlas, že snad existuje někdo, komu by mohl dát své city. Podvědomě tušil, že se jedná o hru, ale i tak si troufal věřit. Bylo to až tak pošetilé? Ovšem dnešní zjištění ho opět srazilo na zem a on už neměl sílu znovu vstávat.

Dost ale bylo hloupého přemítání o ničem. Ačkoliv bylo pár minut po půlnoci, věděl, že by v současném rozpoložení neusnul. Potřeboval se zaměstnat. Zaměstnat své ruce a mysl. Stejně bude potřebovat Kingsley zanedlouho další lektvar...

Spěšně shodil z ramen těžký kabátec a zamířil do laboratoře. Vyrovnal potřebné přísady podle pořadí, v jakém je bude potřebovat a zažehl oheň pod kotlíkem. Vyrovnaně a zcela bez zaváhání pracoval zaměstnávaje své myšlenky dalšími kroky postupu přípravy lektvaru. V místnosti bylo dusno, oblaka páry z kotlíku zvyšovala vlhkost vzduchu. Bezděčným pohybem paže setřel rukávem košile krůpěje potu z čela. Byl čas na poslední přísadu před tím, než nechá lektvar stát minimálně čtyřiadvacet hodin. Devět kapek neposkvrněné krve.

Navyklým pohybem rozepnul manžetové knoflíčky a vyhrnul rukáv na levé paži k lokti. Natáhl se po noži, uchopil jeho platinovou střenku. Za doprovodu téměř neslyšného syknutí sledoval, jak hladce protíná iridiová čepel kůži na jeho zápěstí.

S odevzdaným povzdechem nechal dopadnout na hladinu lektvaru devátou kapku své krve.