Jediná [wixie]

Část desátá

Když mu ze rtů splynulo to jediné slůvko, zachvěla se. Snad jeho uhrančivý pohled, snad jemnost, s jakou jej pronesl, ji omámila. Lákala ji. Jeho rty ji lákaly. Bylo pro ni nebezpečně jednoduché podlehnout mu.

Jako omámený námořník okouzlený zpěvem sirén, bezděčně vykročila směrem k němu. Netušila, co by byla schopná udělat, kdyby ji ze zahloubání nevytrhla uštěpačně pronesená poznámka.

„Zujte se, ten koberec mi skřítkové dneska čistili."

Potřásla hlavou. A vynadala si. Po kolikáté už toho večera? Bylo příliš těžké udržet plnou pozornost v jeho blízkosti, ale byla odhodlaná to zkoušet dál, jen pokud to znamenalo trávit ve společnosti tohoto muže další chvíle.

Poslušně shodila z chodidel tmavě modré baleríny. Posunkem hlavy jí naznačil, ať se posadí ke krbu. Vybrala si prostorný gauč, na něž si způsobně sedla a přehodila nohu přes nohu. Následoval jejího příkladu, jen s tím rozdílem, že si vybral k sezení oblíbené křeslo, ze kterého měl teď dokonalý výhled na objekt usazený na jeho pohovce. Nohy si pohodlně natáhl směrem ke krbu a upil ze své sklenice. Se skelným pohledem, jenž obrátil do plamenů, ji vyzval: „Tak spusťte."

„Pro...prosím?" zasekla se, trochu zaskočená jeho přímočarostí.

„Předpokládám, že jste přišla v nezměrné touze mi něco říci," vysvětlil svou pobídku, aniž by k ní zvedl zrak. „Pochybuji, že vás do zdejších prostor přilákala nutkavá potřeba popřát mi k narozeninám a vypít tu sklenku archivního."

„Vlastně ne," připustila a rty smočila v karmínové tekutině.

„Takže?" nespokojil se s prostým souhlasem.

„Chtěla jsem se vám omluvit."

Úšklebek na jeho tváři dával jasně najevo, co si o tom myslí. Rozhodl se zatím ji nepřerušovat. Znovu upil.

„Víte, mohla jsem to nechat být a dělat, že se vlastně nic nestalo, ale ono se stalo. Vím to já, víte to i vy, jen vaše domněnky, co mě k tomu vedlo, jsou špatné," upozornila ho jemně a sledovala jeho strnulé rysy.

Stále k ní pohled nestočil. Mlčel a v očích se mu odrážely plápolající plameny z krbu. Když už se nadechovala, že bude pokračovat, promluvil.

„Tak co vás k tomu vedlo? Pošetilost? Nebo jen pobavení s přáteli?" ptal se překvapivě klidně. Ta tam už byla jeho počáteční zloba. Ano, byl rozzlobený, ale spíš na sebe, že to nechal zajít tak daleko. Avšak v této chvíli ho naplňovala pouze zvědavost.

„Ron a Harry o tom nemají ani tušení. Nedělala jsem to na jejich popud!" zdůraznila sveřepě. „Já jsem jen chtěla-" došla jí slova.

„Co?!" vyštěkl prudce.

„Zjistit, co stojí za vaším odmítavým postojem k ženám," připustila po chvíli.

Sekl po ní pohledem a bezděčně přejel prsty po nezhojené ráně na zápěstí.

„Vskutku?!" prskl.

„Ale jen ten první večer," pokračovala. „Potom už pro mě ta setkání znamenala víc," šeptla. „Vím, že se mi vysmějete, ale také vím, že to nepoužijete proti mně před třetí osobou." Přímo mu pohlédla do očí a sbírala odvahu říct mu, co jí leželo na srdci.

Nechápavě na ni hleděl. Rozhovor se najednou ubíral úplně jiným směrem, než předpokládal.

„Začala pro mě znamenat víc setkání s vámi. Vše co jsem vám při nich řekla jsem mínila naprosto vážně. Ačkoliv vím, že pro vás nic neznamenám, chci, abyste to věděl, abyste pochopil, že jsem nic z toho nedělala proto, abych vám ublížila."

„Ale proč tedy?!" zeptal se bez stopy ironie v hlase.

„Protože... protože... já jsem... protože vás mám ráda," vyhrkla rychle. Cítila, jak jí hoří tváře a dál už tuhle situaci snášet nemohla. Bylo toho příliš. Prudce se postavila a odložila sklenici na stolek tak rázně, až jí drobné kapénky vyšplíchly na hřbet ruky. Nevšímala si toho. Vyrazila ke dveřím a značně zmatená tím, že mu vyzradila své city, dočista zapomněla, že je bosky. Chystala se vykročit ze dveří, když ji zarazil jeho sametový hlas.

„Stůjte!"

Neřekl to nikterak rázně ani autoritativně, ale stále v sobě měla něco ze své studentské role. Aniž by pomyslela na fakt, že jsou kolegové, že jsou si rovni a ona jej nemusí poslouchat na slovo, zastavila se.

„Tak za prvé," slyšela jeho tlumený hlas za zády, „se obujte."

Uvědomila si svou roztěkanost a se sklopenýma očima uposlechla jeho požadavek.

„A za další, nemohu jinak než vyjádřit jistou úlevu nad tím, že v té události Potter ani Weasley neměli prsty. K vašemu citovému rozpoložení se raději vyjadřovat nebudu," upozornil ji na to, že nehodlá komentovat její vyznání.

Hermiona mlčky pokývala hlavou. Pořád lepší než výsměch. Podruhé toho večera se pokusila opustit mužovy komnaty. Domnívala se, že už bylo vše řečeno. Mýlila se.

„A konečně," zarazil ji ve chvíli, kdy pokládala ruku na kliku. „Nabyl jsem dojmu, že vaše působení zde nebude z krátkodobých, proto bychom se podle toho měli zařídit a nedělat si společné soužití na pracovišti ještě horší, než oč se pokoušejí studenti."

Klesla jí čelist. Vážně vyslovil to, co slyšela?

„Ehm... ano. Jistě," odsouhlasila překotně.

„Pak tedy celý tento incident považuji za uzavřený. Dobrou noc, profesorko Grangerová."

„Dobrou noc, profesore Snape."

Zavřel za ní dveře a opřel se o ně zády. Unaveně promnul spánky. Nemohl uvěřit svému jednání. Zatraceně, kam se poděl Severus Snape?! Tohle nebyl on. Takhle on nejedná. Copak mu ta malá Nebelvírka vážně zatemnila mozek?

A ani se o to nemusela moc snažit, stačily její sprosté vláčné rty a vyznání, kterými nikterak nešetřila. To dnešní ho doslova uzemnilo. Ona mu řekla, že ho má ráda? Kam ten svět spěje.

Vzdychl si. I on by ji mohl mít rád. Mohl by zapomenout na její rozpustilé svádění pod maskou, mohl by dokonce ignorovat fakt, že by mohl být jejím otcem. Co ovšem ignorovat nemohl, byl magický potenciál, jež mu zajišťovala neposkvrněná krev kolující v jeho žilách. To bylo něco, co nemohl zahodit. Nechtěl.