Jediná [wixie]

Část dvacátá druhá

Z příjemného spánku ji probudily sluneční paprsky, které nekompromisně šimraly na tváři. Protáhla se a narazila při tom do něčeho měkkého a teplého. Otočila se.

„Zase mě sleduješ, když spím," postěžovala si a překulila se, aby byla muži vedle sebe blíž. Ten se natáhl pro ranní polibek.

„Baví mě to," připustil.

„Nechápu," zavrtěla hlavou a shodila ze sebe peřinu, aby mohla snáze vylézt z postele.

„Kam jdeš?"

„Musím si odskočit," mrkla na něj a ukázala na dveře koupelny, za kterými hned poté zmizela.

Severus se posadil a chodidla zabořil do huňatého koberce, který si v ložnici vynutila Hermiona, aby jí po ránu nestudily chladné parkety. Lokty se opřel o kolena a ruce natočil dlaněmi k sobě, aby si mohl důkladně prohlédnout zhojené rány na zápěstích, které už nikdy znovu neotevřel. Neměl k tomu důvod a nikdy nelitoval toho, že se před zhruba půl rokem rozhodl pro Hermionu. Trvalo mu to dlouho, ale ona byla trpělivá, k ničemu ho nenutila, netlačila ho do něčeho, co dělat nechtěl, a proto se jejich vztah rozvíjel tak pozvolna.

Když si ji tenkrát přivedl k sobě domů, přespala u něj; ovšem ve vší počestnosti. Několikrát se to opakovalo, a když se vrátili do školy, neměl nejmenší důvod dělat, jakoby se nic nestalo. I když jeho, tedy v té době už jejich, soukromí pro něj bylo prvořadé, neměl problém věnovat jí před studenty nebo kolegy úsměv, letmý dotyk nebo lichotku. Prvních několik týdnů školy snad nikdo o ničem jiném nemluvil, později začal prvotní zájem opadat a po pár měsících už to nikomu divné nepřišlo.

Když na to tak zpětně vzpomínal, choval se opravdu jak poblázněný puberťák. Nebylo dne, kdy by na Hermionu „náhodou" nenarazil a tahle náhodná setkání většinou končila v nějakém výklenku nebo temném zákoutí, kde kradl její polibky a užíval si zvonivého smíchu. Víkendy pak trávili u něj. Učil ji jezdit na koni, hráli šachy, chodili do divadla nebo kina, a pokud si chtěli užít jen ticha a sami sebe, skončili v knihovně, každý u své knihy. Bylo to ideální, ale Severus po nějakém čase pochopil, že takhle to nebude fungovat věčně. Jejich vztah byl sice úžasný, ale pořád tam chyběla ta pomyslná poslední příčka, která by ho udělala kompletním.

Hermiona na něj netlačila; ačkoliv spali v jedné posteli, nespali spolu a ona mu nechávala prostor, aby se sám rozhodl, kdy bude připravený na první krok. Byl jí za to vděčný, ale začínalo mu docházet, že pouhé polibky a doteky nestačí; a to ani jemu, ani Hermioně. Zároveň cítil obavy, že tím přijde o něco výjimečného a vzácného. Stále s tím nebyl smířen, ale pak se to jednoduše stalo.

Byli spolu na večeři a skvěle se bavili ostatně jako vždycky. Když se vrátili domů, vystřídali se v koupelně a zatímco Severus už dávno ležel, Hermiono seděla na své straně postele zády k němu a rozčesávala zacuchané vlasy.

„Zatraceně," vztekala se, když se jí to příliš nedařilo. „Ostříhám se a bude klid," prskla a hřeben odhodila na stolek.

„Nic takového," ozvalo se za ní nesmlouvavě, postel se zhoupla, on se přes ni natáhl pro hřeben a klekl si za její záda. Pečlivě rozčesával pramen po pramenu, a když svou úlohu dokončil, shrnul je na stranu a horké rty přitiskl na odhalenou šíji.

„Bez toho, aby mi jednoho rána nelezly tvoje vlasy do pusy, už si nedokážu představit probouzení," zašeptal proti její pokožce. Zalechtalo to a Hermiona se zasmála. Otočila se na něj, pohlédla mu do očí a čekala, co přijde. Sklonil se k ní, jeho rty se nesnesitelně pomalu a něžně dotkly jejích. Zachvěla se a nechala ho, aby polibek prohloubil, jazykem bloudil v jejích ústech, ochutnával ji, naléhal. V podbřišku jí začalo řádit hejno motýlích křídel, cítila, jak se v ní probouzí touha, ale nechtěla naléhat.