Jediná [wixie]

Část devátá

Naposledy si roztěkaně upravila už tak dost uhlazené vlasy. Dýchej, Grangerová, přeci se neudusíš ještě před tím, než se vůbec odhodláš zaklepat na ty zpropadené dveře Snapeova příbytku, napomenula se v duchu, ale příliš to nepomohlo.

Nervózně si skousla spodní ret. Zabolelo to a na jazyku ucítila kovovou chuť vlastní krve. Výborně, skvěle, úžasně.

Nádech.

Vztáhla ruku. Prsty zatnula do dlaně a dřív než by ji opustily i poslední zbytky odhodlání, nechala své klouby několikrát dutě dopadnout na opracované dřevo.

Výdech.

S doznívajícím zvukem se kamsi vytrácel i strach, který ji do teď svazoval. Rozhodně přešlápla a čekala, až jí pán sklepních prostor otevře.

Automaticky zapínal knoflíčky na bílé košili, když ho vyrušilo klepání. Spěšně sjel pohledem na hodiny umístěné nad psacím stolem. Osm večer. V tuhle dobu už očekával kýžený klid a ne rušení zaběhlé nedělní rutiny, jež v sobě zahrnovala sprchu a následný relax u dobré knihy a ještě lepšího vína. A navíc – nikoho nečekal. Brumbál mu narozeninový dárek poslal po sově a nikdo další už se neodvážil připomenout mu dnešní datum. Rozmrzele nakrčil nos a přestože spěšně použil na mokré vlasy sušící kouzlo, nepodařilo se mu zabránit zbloudilým kapkám, aby smáčely látku na ramenou.

Bosýma nohama překonal vzdálenost několika metrů ke dveřím. Ještě než otevřel, obezřetně nechal vyhrnutý rukáv na levé paži sklouznout dolů, aby tak skryl nezhojenou ránu po hlubokém řezu. Jako mávnutím kouzelné hůlky uvolněný výraz tváře nahradil klasickým stažením rtů do tenké linky a neproniknutelným pohledem. Prudce otevřel.

Úlekem zalapala po dechu a doširoka otevřenýma očima sjela kolegu hodnotícím pohledem. Jakkoliv reálně jí v tento okamžik hrozila kletba, nemohla se tomu ubránit. Byl bosý, sněhobílá košile byla v černých kalhotách zastrčena jen ledabyle. Pohledem analyzoval její úmysly, a když si s úšklebkem založil ruce na hrudi, měla pocit, že se jí podlomí kolena. Opravdu tenhle chlap neměl nejmenší ponětí, jak neuvěřitelně je přitažlivý?

Když za dveřmi uviděl stát ji, chtěl se rozkřiknout a vyprovodit kolegyni nějakou dobře cílenou ironií. Jenže o setinu vteřiny později zrak sklopil k sevřeným dlaním, v nichž svírala čokoládový muffin se zelenou svíčkou.

Co tím Grangerová zamýšlela? Provokaci? Pokus o sebevraždu?

Chtěl ji proklít a hlasitě vykřičet až na konec dlouhé chodby, ale jeho ústa odmítala spolupracovat. Mozek byl momentálně zcela zaměstnán studováním tváře Hermiony Grangerové a odmítal se jakkoliv aktivně podílet na jejím odstranění ze zorného pole. A tak se podivoval sám nad svou reakcí, když si jen klidně založil ruce na prsou a vyčkával.

„Já jsem-" začala nesměle.

„Všiml jsem si," skočil jí do řeči.

Na okamžik pevně semkla víčka. Ne, neulehčoval jí to.

„Chtějsepopřnazninám," vychrlila bleskovou rychlostí a vyčkávavě k němu vzhlédla.

Pomalu naklonil hlavu mírně na stranu a zvedl pravé obočí. Když otevřel rty, dolehla k ní sametová slova: „Říkala jste něco důležitého, nebo se mám tvářit, že jsem tomu rozuměl?"

„Máte dnes narozeniny," konstatovala po chvilkovém zaváhání. Vzápětí si vynadala. Lépe už to říci ani nemohla.

„Vskutku," ušklíbl se, spokojen s její nervozitou a roztěkaností.

Hermiona sklopila oči a líce se začaly barvit růžovým odstínem. Bylo mnohem snazší flirtovat s ním pod rouškou anonymity. Teď jí činil problém i jednoduchý dialog. Celý tenhle rozhovor si nijak zvlášť nepřipravovala, ale nečekala, že to dopadne až tak katastrofálně.

„Všechno nejlepší," zamumlala směrem ke špičkám svých bot.

Význam pronesených slov spíše více odtušil, než že by rozuměl jejímu šepotu. Ale i tak se musel mírně pousmát jejím rozpakům. Kdyby tu nebyl její hlas a parfém, který svérázně útočil na jeho čich, nikdy by nevěřil, že ona je tou suverénní ženou z večírků. Byl na vážkách, zda jí současné chování věřit. Nebyl si jist, zda se nejedná o další úskočný manévr a zda se za rohem přitrouble nechichotají Potter s Weasleyem.

Až příliš dlouho v sobě dusil pochybnosti ohledně jejího chování. Bylo na čase zjistit pravdu. Možná bude litovat, každopádně více by ho dráždilo vědomí toho, že neví, jak to tenkrát bylo.

Se zamyšleným výrazem o krok ustoupil.

„Měl jsem v plánu otevřít láhev Château Ausone, nepřidáte se?" nadhodil zdánlivě nevzrušeně a bez zájmu.

Hermiona si málem sbírala čelist ze země. Čekala všechno, od zásahu kletbou až po nelichotivá označení její osoby, ale pozvání na sklenku? Ani v těch nejrůžovějších představách!

Dřív, než by si to snad stihl rozmyslet, prosmýkla se kolem něj do místnosti, jež ji zaujala svou prostorností a účelností. Zřejmě se jednalo o pracovnu, soudě podle velkého stolu zavaleného pergameny, ale též o obývací část jeho komnat, čemuž napovídala černá pohovka a dvě křesla u krbu doplněná konferenčním stolkem.

Popošla několik kroků směrem do místnosti a čekala, co přijde. Stále ještě svírala v dlaních narozeninový muffin, který sloužil jako záminka k započetí rozhovoru.

Bez zájmu ji obešel a přistoupil k prosklené vitríně v rohu pokoje. Stál k ní zády a jen klouzavý zvuk korkové zátky odstanivší z lahve a cinkot skla dával tušit, co právě provádí. Když se k ní otočil, svíral dvě sklenice naplněné do poloviny rudou tekutinou. Před tím, než k ní vztáhl ruku s nápojem, výmluvně se zahleděl na dortík s plápolající svíčkou.

„Promiňte," vyhrkla a hledala místo, kam by jej odložila.

„Možná by nebylo od věci uhasit tu svíčku. Nemám v plánu dnes večer zakládat požár," rýpl si na účet její roztěkanosti.

„Ale to bych neměla. Je pro vás a... měl byste si něco přát a sfouknout ji," navrhla. Pohled do jeho očí dával tušit, že tohle nebyl dobrý nápad a slova také nevolila dvakrát s rozmyslem.

Semkl rty tak těsně, že se mu v koutcích udělaly drobné dolíčky a sám se rozhlédl kolem, kam by odložil obě sklenice, aby tak mohl slečnu Grangerovou snáze uškrtit. K své smůle shledal veškerý nábytek natolik přehlcený různými „důležitými" věcmi, že se rozhodl celou situaci řešit poněkud rozumněji, než vraždou.

Popošel ke své kolegyni, naklonil se blíže k muffinu v jejích dlaních a foukl. Z překvapení ji vytrhl až štiplavý kouř stoupající z uhaslého knotu.

„Přál jste si něco?" zeptala se zvědavě a konečně odložila záminku své dnešní návštěvy na jednu z kupiček pergamenů na jeho stole.

Jakmile měla volné ruce, podal jí konečně sklenici s lahodnou tekutinou a neproniknutelným pohledem se jí na okamžik zahleděl do očí. Tíha jeho pohledu Hermionu přikovala na místě.

„Možná," odtušil s leskem v očích.