Jediná [wixie]

Část třináctá

Bradavice se pro ni zdály být tento týden začarované. Zase meškala. Sice vstávala včas, ale zbytečně dlouhou dobu strávila uvažováním o tom, zda si má vzít obyčejný učitelský hábit nebo něco vkusnějšího. Přistihla se, jak nehnutě a se skousnutým rtem zírá do skříně.

Potřásla hlavou. Nejde přeci na rande a počasí rozhodně nepřálo plápolajícím hábitům. Díky pořádné sněhové nadílce by byla v okamžiku celá promáčená. Nakonec tedy s rozmyslem zvolila obyčejné džíny, vysoké kožené boty, huňatý svetr a krátký kabát. Vše doplnila červenou čepicí s obrovskou bambulí a rukavicemi ve stejné barvě. Hodila si na ramena malý batůžek a konečně vyrazila ven.

První, co spatřila, jakmile vyběhla na nádvoří, byl houf netrpělivě přešlapujících studentů. Opodál postával její kolega s rukama v teple kapes. Soudě podle tváří všech čekajících byla poslední. Došla ke Snapeovi a způsobně pozdravila. Milé odpovědi se nedočkala.

„Jdete pozdě," sdělil jí uštěpačně a početné skupině studentů dal povel k odchodu. Sám jim šel v patách. Aby ho dohonila, musela popoběhnout.

„Jen o dvě minuty," bránila se, když se jí podařilo srovnat s ním krok. Nemohla si nevšimnout, že své kroky trochu zkrátil, aby za ním nemusela každých deset metrů popobíhat.

„Dawlishi, přestaňte laskavě cpát své spolužačce sníh do uší!" zakřičel na chlapce, který se snažil z dívky udělat ledovou královnu. Teprve když se situace před nimi uklidnila, reagoval na její slova.

„Někdy vám dvě minuty mohou zachránit život. Nebo taky naopak," řekl zamyšleně a dál si své kolegyně nevšímal.

Hermiona jeho slova nekomentovala. Nevěděla, co rozumného by mu měla odpovědět, tak raději mlčela. A to až do Prasinek, kde její zkušenější kolega rozpustil studenty za zábavou. Neopomněl jim připomenout, že jim s profesorkou Grangerovou budou v patách a ať se ani neopovažují pomyslet na jednání, které by bylo v rozporu se školním řádem. Jakmile jim pokynul k rozchodu, zbyl po nich jen udusaný sníh.

Mladá čarodějka si teď připadala jako páté kolo u vozu. Nevěděla, zda má její kolega v plánu nějaký vlastní program, či zda si ho může udělat ona sama. Ze studentských let si nepamatovala, že by na ně profesorský dozor nějak zvlášť dohlížel, ale u Snapea člověk nikdy neví. Rozpačitě si začala kousat vnitřek tváře.

„Čekáte na Záchranný autobus?" zeptal se, když zpozoroval, že se k ničemu nemá.

„No... já... vlastně nevím, jak si takový dozor představit," přiznala.

Ušklíbl se. „Hlavně, že jste chtěla jít sama," neopomněl jí připomenou někdejší naparování.

Se sklopenýma očima pokrčila rameny.

„Zajdeme ke Třem košťatům," rozhodl za oba a po pár krocích dal překvapené Hermioně přednost ve dveřích, které jí podržel.

Protože šla první, vybrala místa k sezení až úplně vzadu u miniaturního stolku. Spokojeně si sundala čepici a rukavice a rozepnula si kabát. Uvelebila se na židli u okna a vychutnávala si příjemné teplo. Až po chvíli jí padl zrak na stále stojícího kolegu.

„Vybrala jsem špatná místa?" zeptala se zaraženě.

„Já tu nebudu. Musím si něco zařídit."

Aha. Hermiona si okamžitě vzpomněla na slova, která věnoval před nedávnem Brumbálovi. Liché soboty mám vyhrazené pro jiné účely, řekl tenkrát. Pocítila osten žárlivosti. Jistě chodí za nějakou ženou, napadlo ji okamžitě. Zatvářila se kysele.

Aniž by si všiml změny její nálady, pokračoval: „Do dvou hodin jsem zpět, počkáte tady?"

„Jasně," trhla zdánlivě nezúčastněně rameny a věnovala se výběru z nápojového lístku.

Už na nic nečekal, otočil se na podpatku a vyšel z hostince. Hermiona ho sledovala přes ojíněnou okenní tabulku. Upravil si límec dlouhého kabátu a letmým pohybem na něm urovnal neexistující záhyby. Přemístil se a zbyl po něm jen lehce zvířený sníh.

Povzdychla si. Jestli si před chvílí připadala jako páté kolo u vozu, tak teď byla definitivně osamělým kůlem v plotě. Objednala si máslový ležák a zahloubala se do přemýšlení o ženě, za níž jistojistě vedly mužovy kroky.

S tichým lupnutím se objevil vedle hlavního vchodu nemocnice Svatého Munga. Oklepal si z ramen poprašek sněhu a vešel do vestibulu. Jeho kroky automaticky směřovaly do malého květinářství, které sousedilo s rozlehlou recepcí. Jakmile jej prodavačka spatřila, přívětivě se na něj usmála. Za tu dobu, co sem chodil, už věděla, že jí úsměv neopětuje, ale nevadilo jí to.

„Jako obvykle?" zeptala se.

„Ano," přitakal a počkal, až mu žena sváže kytici z menších, sametově rudých gerber. Jako kteroukoli jinou lichou sobotu dal na pult pět galeonů. „Zbytek si nechte," utrousil a vydal se na pokoj 137 v oddělení pro dlouhodobě nemocné kouzelníky.

Cestou minul několik pacientů, posedávajících se svými návštěvami kvůli nepřízni počasí na lavičkách podél zdí. Povzdechl si. Kde jsou ty doby, kdy ještě mohla vstát z postele...

Ze zamyšlení ho vytrhlo zvolání jeho jména. Když se otočil, hleděl do očí ošetřujícímu lékaři své matky.

„Doktore," pozdravil ho menší úklonou hlavy.

„Pane Snape, je mi líto, že musím být poslem špatných zpráv." Lékouzelník se zahleděl na muže před sebou. Ten nedal znát jakoukoliv emoci, když se ptal: „Zemřela?"

„Ne, ale její stav se od minule výrazně zhoršil. Když jsem vás a vaši matku před lety přijímal, žádal jste po mně naprostou upřímnost a-"

„Kolik jí zbývá?" přerušil Severus lékouzelníka.

Doktor se odmlčel. Za tu dobu, co tohoto člověka znal, pochopil, že city a emoce nedává příliš najevo. Přesto tušil, že se v něm odehrává to, co v ostatních lidech, kteří mají své blízké zanedlouho odevzdat do náruče Smrti.

„Několik dní. Možná týden," řekl tiše.

Severus přikývl. „Děkuji," splynulo z jeho rtů a otočil se k východu. Věděl, co musí udělat, aby jeho matka mohla odejít v pokoji a s pocitem, že tady svého syna nezanechává samotného.

„Pane, myslel jsem, že-" doktor působil zmateně. Nečekal, že se muž místo návštěvy a rozloučení s matkou odebere po sdělení tíživé zprávy k východu.

„Vrátím se," prohodil na půl úst směrem k muži v bílém plášti.

A nebudu sám...