Víno a Čokoláda (18+)

II.

Plynuly dny, měsíce, roky,

občas se setkají z jara,

častěji minou se jejich kroky,

z podzimních lesů zas stoupá pára.

Krásná je příroda na Zemi,

planetě podmaněné tvorem,

jehož šílenství, zdá se mi,

nezadá si ni s Bohem.

Tak Čokoláda v průběhu let,

nezměnila se od dob těch,

je hořká jak smrt, sladká jak med.

A Víno zraje každým rokem,

je-li v ní pravda, potom věz,

že čas pro ni nestal se sokem,

ji neotrávil žití běs.

Avšak jak se jim měnil věk,

měnil se Čokoládin svět,

vidí teď Víno co krásný květ,

a nechce si přiznat těch pár vět.

Vět, co se vynořily v hlavě,

když jarní trávy zelený klas,

pokryl zahrady rouchem právě,

– vět, co k ní přivábil Vínin hlas.

Běžely noci, plaziví hadi,

nedali více dítěti spát,

prchala pryč, vlčice radí,

výt na měsíc a nechat se štvát.

Člověk je zvíře, člověk je nic,

i když má všechno, stále chce víc,

přec jsi prach a v prach se obrátíš,

snaž se – však běh času nezvrátíš.

Před tebou, s tebou, po tobě, ta,

vždy jenom matka Zem zůstává,

díky Bohu, jsem ateista!;

– tak to není tak zlá představa.