Nezdravě zelená ve tváři,
lahvové oči nezáří,
nízká a bez velkých předností,
opilá láskou, tou slabostí.
A přec v ní něco půvabu,
na hlavě ďáblovu zahradu.
Noci dcera z pražských plání,
uštknutí se neubrání,
had syčí blíž a blíž, vidíš jej?
Či nevidíš? Kvap jen hade, spěj.
Plaz vine se jí po ňadrech
a omamný je jeho dech,
do krku zuby své zaklestí,
tu vykřikne dívka bolestí.
I zůstal v ní navždy jeho jed,
proč jenom si nepovšimla hned,
co rozlévá se tiše do žil,
jakouže nemoc do ní vložil.
A říkají jí Čokoláda,
neb je jak droga, jíž máš ráda,
a sama sebe již neovládá.
Zpola je žena, zpola dítě,
aniž to ví, tak z její sítě,
nemožné by něco vyklouzlo,
není to kouzlo, není to zlo.
Bílá je panna, havraní vlas,
oči – studny nedozírných krás,
nevěsta Kristova v rozpuku,
růženec navléká na ruku.
Černý na sebe obléká šat,
netřeba mysleti na návrat,
kdyby tisíckrát zlomila kříž,
tak jak tak stane vždy Bohu blíž.
Na oko odvrací svoji tvář,
přehlíží tu nehasnoucí zář,
když hledá si zoufale druha,
mínil bys, že zaniká duha.
Ale ona je růže, kříž a víra,
co drží se, ač pekel síra,
valí se a sápe na paty,
pro ni je bližní i rohatý,
– ona je mešní Víno proklatý.
A sešly se na náměstí v máji,
Víno, jež nosí duši svou v ráji,
o hadí zradě pranic nevěděla,
neb s ní vše zlé pomíjelo.
A když ji Čokoláda uviděla,
její srdce zešílelo.
ČTEŠ
Víno a Čokoláda (18+)
PoetryPříběh dvou dívek, z nichž jedna bezmezně miluje druhou a vidí v ní anděla, ale její city nemohou být nikdy opětovány, je poctou Múze a Démonovi. Co se stane, když něco temného zadusí lásku a otevře dveře chtíči? Moje největší básnické dílo. Nevhodn...
