Víno a Čokoláda (18+)

VI.

Stižena zármutkem, bolestí velikou,

šla plakat na hřbitov, šla domů oklikou.

Tápe nocí, sotva dýchá,

bloudí vylidněným městem,

půlnoc je hodina ticha

– rušená dnes vlahým deštěm.

Široko daleko rozkládá se čarokrásná Praha;

a Čokoláda se v ní dnes prvně cítí cizí, nahá.

Bez cíle po nábřeží utíká,

vlasy smáčí déšť, tváře slzy,

u Karlova mostu prosí vodníka,

aby ji utopil a brzy.

Zelený kabát, červené boty,

a spolu s řekou bublá si noty,

mladičký hastrman u mostu sedí,

zasněně do hlubin Vltavy hledí.

Toť Žabák, starý Čokoládin přítel,

zákeřný podrazák, snad tajný ctitel,

pro ni snů ochránce a také mstitel.

Škemrala na něm: „Stáhni mě pod vodu!"

On na to odvětil: „Vždyť nemám důvodu.

Myslel jsem, že jednou budeš mou ženou,

osleplas láskou – však v srdci máš jinou!

Jdi a už nevracej se více ke mně,

prokleté rybí dítě suché země."

Prosba o smrt zůstala nevyslyšená

a vodník zmizel pod hladinou.

Čokoládina hlava smutkem svěšená,

nevidí, jak dny s vodou plynou.

V samotě rve si duši z těla,

kousek po kousku víc a víc,

Víno již nikdy neviděla,

dar života byl pro ni nic.

Jen tvář Vína před sebou vidí,

a úsměv kouzelný, jenž šidí,

úsměv, co lidem všem lásku hlásá,

dokonalá je ta boží krása.

Za probdělých nocí bezesných,

slyší Čokoláda Vínin smích,

a do polštáře hlavu boří,

šeptaje slova, jež v ní hoří:

„Ach Víno, Víno milovaná má,

všechno co nebylo, je za náma.

Oblékám černé kalhoty z kůže,

můj osud sotva kdo zvrátit může,

a korzet zelený dech mi omezí,

závidím tomu, kdo v lásce vítězí,

kabát a klobouk, obojí rudé,

vášeň pro tebe mi věčnou bude.

Ten plamen lásky nevyhasne

a myšlenky mé nejsou jasné,

pod nimi sklání se má křehká šíje,

k hrudníku, jenž na srdce své je hrd.

Než život sen o tobě krásnější je,

a realita předčí krásou smrt."

Její jedinou přítelkyní,

samota šílená stala se,

stejná před rokem jako nyní,

jen po rozumu už neptá se.

Choré mysli opakuje v rozčilení,

leží-li její tělo tuhé:

„Má první láska, tím větší utrpení,

že nevzplanu tolko podruhé."

Nádherný cit je šeredný,

když míjejí ji šeré dny

a slzy lásky sladké jsou,

solené touhou bezednou.

Klepala bohům na dveře,

čeká, že někdo otevře,

vezme ji pod svou ochranu

a nabídne jí záchranu.

Prosila, volala, křičela,

bez Vína už dál žít nechtěla,

pro ni by ráda i dýchala,

proto ji odejít nechala.

Modlí se za štěstí druhého,

to vzdala se Vína pro něho.

Teď její srdce mrtvé je,

v noci se zimou zachvěje.

A bohové její? Jsou hluší.

Neslyší, že na dveře buší,

slepí, němí a nehybní,

až jejich bytí zpochybní.

Zoufalá se nocí toulá,

seschlé srdce v dlani žmoulá,

to srdce dávno ztracené,

ty marné touhy zvrácené.

A ze všech stran ji hlasy zvou:

„Pojď se mnou! Pojď a buď jen mou!"

Nakonec celá schvácená,

vyhledá mladé fauny a satyry,

odtáhne od sebe kolena,

šťastná, že lze zapomenout na chvíli.

Rohatého boha synů,

stane se majetkem tělo,

jenž na sobě nese vinu,

že milovat dívku chtělo.

Ve faunově pevné náruči,

pláče bohyně bezejmenná.

Vždyť kdo se jí zaručí,

že ještě někdy přijde změna?