Víno a Čokoláda (18+)

IV.

A jednou ve starém kostele,

když sešly se po čase znovu,

počala Čokoláda nesměle,

hovořit o milostném bolu:

„Víš... nevím, jak bych začala,

v obavách však žízní hynu,

ach jak jsem se jenom dostala,

k té divé lásce k Vínu...

Věz krásná Víno spanilá,

že tebe jen v srdci svém nosím,

ty jsi mne čímsi ranila,

za tebou béřu se a prosím.

Co tvůj stín kráčím v myšlenkách,

prosíc o úsměv retů rudých,

jenž zračí se v očních panenkách,

zříš-li chlapců – byť citů chudých.

Poslechni tedy, co chci ti dát,

já hádě nedůvěryhodné,

a jaké verše se zrodily,

v mé hlavě málo tomu vhodné.

Ach kéž bych uměla zazpívat,

o tom jak časy se změnily,

neznám hlas tóny odívat,

noty vždy zuby jen cenily.

Tak snad ta báseň vypoví ti,

co moje duše k tobě cítí?"

„Ach Čokoládo, co pravíš?

Báseň? A pro mne? Neblouzníš?

Tak rychle, rychle, sem s ní již,

spadne-li z tebe tím tvůj kříž!

Když pomyslím, jak jsi mi psala,

o té, jíž sis zamilovala,

že krásná je, že dokonalá...

Nenapadlo mě dlouho věru,

proč značíš ji za boží dceru."

„Odpusť mi Víno má milá,

že jsem ti vlastně lhala,

to tvá krása mě zmámila,

a mluvit jsem se bála.

Nyní se ti však vyznávám,

nelze již déle city tajit,

srdce černé ti podávám,

jen ty můžeš cestu v něj najít...

Ach já tu báseň měla spálit!

Báseň a lásku, pohřbít vše!

Zanechat tělo bez duše..."

„Zbledla jsi, čelo horké je,

cítíš se dobře či ne?

Sedni si, to ti prospěje,

mysl si odpočine."

„I ne, jsem zcela v pořádku,

omluv zmatené mé věty,

vyslechni řádek po řádku,

z hluboké propasti květy:

Víno

Víno je světlo mého života,

Víno je konejšivá nicota,

Víno mě čeká na konci cesty,

Víno, jež obléká šat nevěsty,

Víno, již miluji více než sebe,

Víno, jíž chci vzít posmrtné nebe.

Víno, ach Víno! Víno je anděl!

Víno milovat navždy můj úděl...

Víno má moudré hluboké oči,

Víno je důvod, proč se svět točí,

Víno má dlouhé havraní vlasy,

Víno, již volají tajemné hlasy,

Víno má úsměv, co perel šňůru,

Víno zná zpívat, jako ti z kůrů,

Víno má dokonalou krásnou tvář,

nad hlavou nehasnoucí svatozář.

Víno, má první a poslední lásko,

budu tě hledat, psát vzkazy na sklo,

Víno, není mi souzeno dál žít,

když s tebou po boku nemohu být."

Dokončila Čokoláda řeč,

od nervozity v tváři křeč:

„Upřímná je láska moje,

nad jiné mé city pravá,

zde před tebou kleče, stoje,

čekám, jaká přijde zpráva."

A oněměla Víno zcela,

odpověď dlouze rozmýšlela.