Víno a Čokoláda (18+)

VII.

Nesešly se dobu dlouhou,

staletí, vteřinu pouhou,

bude někdy jako dříve,

přátelství bez lásky křivé?

Obě by chtěly uvěřit,

bodnutí ostré jako břit...

pochybnost jim právem brání,

vrátit se k dětskému hraní.

Přesto je to táhne k sobě,

jednu málo, druhou hodně,

nakonec se setkat musí,

která z nich to první zkusí?

Čokoláda morbidní je,

v černých fantaziích hnije,

a Víno byť dobrá duše,

staví se k životu hluše.

V tom pak jednou podvečerem,

stojí Víno před kostelem,

zpola ruina a zpola chrám,

jenž přes den láká děti k hrám.

Tu napadne ji vejít dál,

jak by ji zevnitř kdosi zval,

ač je dnes kostel ponurý,

bolestí, smrtí prodchnulý.

Nedbá a dveře otvírá,

do tmy se krátce podívá;

Ta divná figura – kdo to je?

Snad o společnost nestoje,

před lidmi se tu ukrývá?

Z dálky je trochu děsivá.

A přec se k ní Víno vydá,

poznání strach rychle střídá.

Čokoláda tam na oltáři,

zelené oči šerem září,

vyskočí, náruč rozevře,

závora spadne na dveře:

„Vítej zas, vítej na můj hrad,

už nechci slyšet dalších pravd,

tvé srdce se mi otevře,

sic na mě Bůh tvůj zanevře."

Ruce si spolu podaly,

tisíci slov se vítaly,

nevěda honem, co dřív říci;

slyšte... dva hlasy hlaholící.

Srdce v prsou rychle bije,

starý dobrý absint lije,

Čokoláda do pohárů;

nehledí si mysli svárů,

v alkoholu utopí je.

I Víno ho ráda pije.

Věty o životě plynou,

a zábrany rychle hynou.

Záhy si padnou v objetí,

smějí se, pláčou jak děti,

duše jejich blízké jsou si.