Víno a Čokoláda (18+)

V.

„Srdce pomalu odmykám,

a hledám lásku – leč není tam!

Ach Čokoládo nešťastná,

má slova byla nejasná,

když prve jsme si spolu psávaly,

falešné naděje ti dávaly.

Tvé lásky vážím si jako ničí,

vždyť to mladé srdce čisté je,

než tebe zranit, ať Bůh mě zničí,

duši mou navždy ať prokleje.

Žel nemohu já jinak pravit,

než, že čas má moc všechno spravit.

A ač tě miluji děvče moje milé,

ta láska je vzdálena tvé celé míle.

Já dívku nemohu, tak jak ty ráda mít,

chlapcům se musím a také chci zaslíbit,"

tak mluvila Víno a hlas se jí třásl,

plamének naděje docela zhasl.

Čokoláda si toho nevšímá,

šeptá lásku, jež Víno dojímá:

„Fyzická láska je mi vedlejší,

nechci než sdílet chléb svůj vezdejší,

s tebou, která jsi Jeho princezna...

Kdo lásku od přátelství rozezná?

Nabízím ti pouze cit,

jenž netřeba odměnit."

„Ach Čokoládo rozmilá,

vždyť by ses tím jen trápila!

Zapomeň na lásku, prosím, hned!

Neopětovaná je jak jed..."

„Nežádám nic než srdce tvé,

vždyť krása jednou pomine,

láska, ta s námi setrvá,

tys má poslední i prvá.

Jediná láska má,

moudrá a laskavá,

vše živé v mrtvé se promění,

jen láska věčná je bez změny."

Víno jen slzu uroní,

její hlas smutkem zavoní:

„Ne Čokoládo, možno není,

ať vše zůstane jen tvé snění.

Zapomeň na mě má milá,

láska ke mně tě zranila,

zbav se jí, znič ji, pohřbi ji,

neboť tvůj rozum zabíjí.

Když láska není sdílená,

stane se mnohdy šílená."

Nebylo už jak odpovědět,

nezbylo, než si svého hledět,

a aniž by to kdy zvěděla,

v den ten Čokoláda zemřela.