A vyšlo slunce nad tou zemí,
červánky střídají noční tmu,
utichla bouře nad polemi,
přízraky z pekel ustoupí dnu,
s prvním kohoutím kokrháním,
mávnutím andělských perutí,
šťasten kdo vstal s dobra přáním,
kdo nehledí na svět s nechutí.
Každý den budiž požehnáním,
spánek pak ať brání duchům zla,
by kdokolivěk se žehráním,
nechal svou mysl, by uvázla,
v sítích nastražených tím chtíčem,
co nedá si odepřít svého,
a docílí vítězství kýčem
a prohrou korunovaného.
Hoří krev a hoří vlasy,
kde jsou zbytky Vína krásy?
Kde, že je teď Čokoláda,
jež svým vnitřním ohněm strádá?
Satan žalobce jde k Bohu,
prozradí mu jejich hříchy,
prosí se pak o úlohu,
leč boží trůn zůstal tichý.
Víno, ta byla nevinná,
odpustila i Čokoládě,
ta jediná se proklíná,
nelze se vzepřít hadí zradě.
Mrtvé oči pláčou dál,
vyhaslý zrak bolest nese,
kdo až za hrob miloval,
stínem nikdy nestane se.
Tak za ranního kuropění,
poslední lože plamenné,
jako vášeň a touha její,
roztaví srdéčko kamenné,
a nabízejíc odpuštění,
náručí ohnivou obejme.
ČTEŠ
Víno a Čokoláda (18+)
PoetryPříběh dvou dívek, z nichž jedna bezmezně miluje druhou a vidí v ní anděla, ale její city nemohou být nikdy opětovány, je poctou Múze a Démonovi. Co se stane, když něco temného zadusí lásku a otevře dveře chtíči? Moje největší básnické dílo. Nevhodn...
