Víno a Čokoláda (18+)

VIII.

Čokoládin pohled plane,

a zřejmě to tak musí být,

Víno zbožně šeptá: „Pane!";

jí had má duši pohltit.

Staletí předem určeno,

co které dáno za věno.

Krůpěje potu třpytí se,

těžko je dýchat, polykat,

kamení andělé na římse,

radili by jim utíkat.

Zběhnout se od vášně, bolesti,

lásky, jež nevede ke štěstí.

Kostky jsou ale vrženy,

odrazily se od stěny,

vybraly osud pro ženy

a jest jim tedy souzený.

Ejhle, toť beránek boží!

Zde v Čokoládině loži...

Víno leží zadýchaná,

nevinná a navždy panna,

nakloní se Čokoláda,

stále svěží, věčně mladá.

„Nikdo nás už nerozdělí,

celý život si to přeji –

mít jednu duši ze dvou těl,

přeci snad každý někdy chtěl,"

a Čokoládin hlas se chvěl...

Tu v pomateném přesvědčení,

v extázi, v šílenství, v poblouznění,

myslí, že možné je, co možné není,

bezděky chystá rozloučení.

Sklání se stále níž a níž,

z jazyka vlhká slza skane,

Vínin krk křehký zde a blíž,

v ten ráz se ono neštěstí stane,

jež bylo Bohem předvídané.

Dravci často takhle risknou,

Čokolády zuby stisknou,

proniknou hluboko do šíje,

a Víno se opět rozlije.

„Ach, Čokoládo, co činíš?

Oči máš skelné, rci, bdíš, sníš?

Co dělá má krev v ústech tvých?

Jaký to strašný konáš hřích?"

Však Čokoláda slyší jen krásný hlas,

milované tóny, dávný lásky čas,

leč slovům nerozumí více,

Lucifer sfouknul nad ní svíce.

A Víno je teď všude,

Víno po podlaze teče,

ale duše vzdaluje se,