Slyšela jsem, že všechno spraví lepicí páska.
A musím uznat, že je to lepší než citát:
„Nejlepším lékem je láska.".
Ten, se jako klišé může zdát.
A navíc nám všem jenom lže.
Copak nevidíte to?
Láska nám všem jen ubližuje,
a pak to dopadá takto.
Třímáš ocel v ruce
a čekáš, jestli nevypadne.
Pak najednou řízneš prudce
a bolest se znásobí, neopadne.
Pak znovu a znovu.
Doufáš, že to zmizí,
jenže místo toho zanechá to jizvu
a je jedno, jestli máš srdce ryzí.
Ještě jednou a podruhé.
Objevují se první rudá poupata.
Jejich zvětšování je pomalé,
ovšem neobjeví se žíla zlatá
Lístky se nerozvinou, květ nevykvete,
z poupat se stanou kapičky.
V proudech pak stečou po prstech
a zanechají rudé cestičky.
Slzy probojují se ven též,
ač po nich jsem to nechtěla.
Skleněná poupata, co prolomila lež,
která teď znovu zabolela.
Opět cítím na kůži chlad,
když přikládám na ni nůž.
Má mysl chce mě zabít snad,
křičí: „Tak řízni! Řízni už!".
A tak znovu podlehnu.
Copak mám na výběr?
Vzlyknu a bolestí vydechnu,
když nůž udělá za mě závěr.
Ostří projelo mi kůží,
objevila se nová poupata.
Kéž by tak patřila růžím.
Pro koho je to odplata?
Proč vyrostla na mé kůži?
A proč zrovna mou rukou?
Proč nevybrala si právě tu růži?
Proč musím snášet tu bolest tupou?
Ne, není tupá,
je ostrá jak žiletky.
Není potřeba ani lupa
jako na poštovní známky.
Uvidíš poupata dřív, než vykvetou.
Řízneš a čekáš.
Je to recept na polévku krvavou,
co z vlastní krve děláš.
ČTEŠ
Květy tmy
PoetryŽe ze tmy květ vzejít nemůže? Dovolte, abych se hádala, protože když tma světlo přemůže, je skutečně těžké, abych tu zůstala. Proto píšu tyhle řádky, tak trochu mi to pomáhá. Když sama se sebou vedu hádky, přibývá mi tak odvaha.
