Díky za to, že ve snech mě pronásledujete.
Díky za to, že už se mi nesmějete.
Děkuju vám za tu bolest, která se jen těžko snáší,
když uvědomím si, že dřív jsme si byly dražší.
Já vám všechno dala a vy všechno jste si vzaly.
A vše co mi zbylo jsou jen pomněnkove drahokamy,
které každou noc, když snažím se spát,
stékají po tvářích jako krev, když spustí sekeru kat.
Díky za to, že nikdy nezapomenu na naše společné chvíle,
kdy ne vždy jste se chovaly mile.
Díky za to, že už nikdy nebudu milovat,
že všechnu tu bolest mohu si uchovat.
Díky za tu touhu zakroutit vám krkem,
že otočili jste se ke mně zády, a ne bokem.
Díky za to, že vzaly jste mi ji
a přetvořily ji ve zmiji.
Díky i tobě, zmije dráha,
že ukázala jsi mi, jak z někoho jiný člověk se stává.
Jak postupně ukazuje mi záda.
A na závěr už jen jedna rada:
Nelitujte sebe, že jste mě ztratily.
Zatímco vy jednu, já ztratila tři.
A nebuďte uražené, že já od vás odešla,
ale dívat se na to, jak hrozně jste se změnily, už jsem nesnesla.
Díky vám za to že jste pro mě každý den připomínkou,
ať už nikdy nevěřím nikomu a nesvěřím se mu ani myšlenkou.
Udělaly jste ze mě trosku,
tak doufám, že je vám to líto aspoň trošku
ČTEŠ
Květy tmy
PoetryŽe ze tmy květ vzejít nemůže? Dovolte, abych se hádala, protože když tma světlo přemůže, je skutečně těžké, abych tu zůstala. Proto píšu tyhle řádky, tak trochu mi to pomáhá. Když sama se sebou vedu hádky, přibývá mi tak odvaha.
