School of dreams [CZ]

-9- "Naše" místo

Šli jsme už asi dvacet minut. Nikdo z nás nic neříkal. Nepotřebovali jsme to. Věděli jsme jak se oba dva cítíme. Já to věděla v zelených jiskřivých smaragdech, a on zase v mým šedivých duhovek. 

Vlastně ani nechápu, proč jsem s ním šla tady. Je to absurdní, protože jsme teď měli být každý daleko od sebe. Vlastně ani nevím kde se tam Harry vzal. Jdeme stále hlouběji a hlouběji do lesa. Strach ale nemám. S Harrym ne. 

→ → →

Došli jsme před nějaké místo s krásným vodopádem. Říkám si kde se takové nádherné místo vzalo uprostřed tak obyčejného a listnatého lesa. Harry došel k jedné skále a tam si sedl. Pokynul mi abych šla za ním. Já se mezitím ale rozplývala nad krásou tohohle místa, a jen letmo jsem přikývla. 

"Kde si to našel, Harry" zeptám se stále zaujatě. Harry chvíli mlčí, jako by nad něčím horlivě přemýšlel. Viděla jsem jak se mu ve tváři na sekundu mihl smutný obraz, ale vzápětí jak přišel tak i odešel. 

"Máma mě sem brávala" řekl jednoduše, ale bolestivě. Netrvalo mi dlouho a pochopila jsem co se muselo stát. "Je mi to strašně líto" odpověděla jsem lítostivě. Nechápu čím si musel Harry projít. Je mi ho opravdu líto. 

"Nechci žádnou lítost, sakra! Už jí bylo kurevsky hodně" zvýšil jeho hrubý hlas a já trochu s leknutím ucukla. "Promiň Harry, já nechtěla-" jenže mě přerušil teď už zklidněný Harryho hlas.   "Pojď sem" přikázal mi. "Cože?-" nevěděla jsem co chce udělat. Trošku jsem se i bála. Přeci jen byl v ne moc dobrém rozpoložení.

"Řekl jsem ať tady jdeš" zvýšil svůj nakřáplý hlas. Nelíbilo se mi když mi rozkazuje. Pomalu si zase nasazoval svoji masku, a ďolíčky mizely. Jiskra v jeho krásných očích se dočista vytratila.

"Harry, co máš v úmyslu udělat?" zeptala jsem se ho krapet nevrle. "Prostě pojď sem" odmlčel se "Prosím" dodal konejšivým hlasem. Skvělé, Harryho maska taky umí prosit. Ne. Tohle neprosila Harryho maska ale Harry. 

"Dobře" odpověděla jsem a zamířila k němu. Ukázal na jeho klín a já se na něj posadila. Dívali jsme se jeden druhému do očí. V jeho zelených smaragdech jsem zaznamenala jiskření. Mohly uběhnout minuty, možná hodiny. Nezáleželo na tom. V tu chvíli jsme byli jen on a já. Možná jsem dokonce slyšela jak nám ptáčci prozpěvovaly melodie. Bylo to nádherné. Tohle bylo nádherné. On byl nádherný.

Víte jak je ten pocit kdy někoho znáte jen krátkou chvíli, ale bylo by to jako kdybyste se znali miliony dní? Přesně tohle se mi dělo u Harryho. Cítila jsem že to má stejně. Užívala jsem si téhle chvíle dokud si Harry zase nenasadí jeho masku. 

Po nějaké době mě začaly bolet záda tak jsem se mu schoulila do obětí. Harry mi za chvíli začal vyprávět jeho příběhy s mámou. Držel se jen tak tak, ale přes tu všechnu bolest v jeho hlase na to vzpomínal rád.

FLASHBACK

Stáli tam pětiletý chlapec a jeho mladá maminka. Byli šťastní. Maminka držela za ruku kudrnatého chlapečka se smaragdovými očima stejnýma jako měla ona. 

Když vyšli do toho lesa malý klučina se polekal, a zeptal se maminky proč tam jdou. Bál se tam vejít. Maminka odpověděla. "Můj Harry, tam se ti bude líbit." chlapeček měl na tváři stále zmatený výraz. "Víš někdy jsou věci navenek chladné a nehezké, ale vevnitř jsou překrásné a laskavé." vysvětlovala maminka. "Víš to pochopíš až budeš starší, proto mi slib že jestli někdo se bude snažit hledat v tobě dobro tak mu to umožníš, a otevřeš se." dopověděla maminka.

"Slibuju mami" odpověděl kudrnatý chlapeček s krásnými ďolíčky na tváři. Poté maminka odstrčila větvičku a najednou se před chlapečkem zjevilo krásné místo s vodopádem a zpěvem ptáčků.

Harry se najednou s trhnutím probudil jako kdyby se utápěl ve svých vzpomínkách. Pak si najednou začal svlékat tričko s kalhotami. Nechápavě jsem se na něho podívala. Když už měl na sobě jen spodní prádlo, vyběhl do vody. 

"Vanneso Linsiová vyzívám tě abys skočila do vody, nebo si snad takový srab?" zakřičel na mě se smíchem v očích z vody. Ale, byl tu jeden háček. Neumím plavat. Před Harrym jsem to samozřejmě neřekla, tak jsem si celá červená začala svlékat svetr a džíny. Když jsem už byla hotová jako Harry, všechno si důkladně poskládala a uložila na kámen. 

Harrymu vzrušením jiskřily oči. Chtěla jsem to ignorovat. Nešlo to. Tím pádem jsem byla studem pokrytá. Nechtěla jsem mu říct že neumím plavat. Doufala jsem že budeme jen stát ve vodě. Dobře vím že je to směšné.

Vlezla jsem do vody a sykla nad tím jak je studená. Harry to s pobavením celé sledoval. Pak ale začal plavat na druhý břeh a já byla skutečně v háji. Ukázal mi rukou ať plavu za ním, tak jsem to aspoň zkusila. Jestli jsem říkala že neumím plavat, opravdu neumím plavat. 

V tu chvíli jsem se chtě nechtě potopila pod hladinu. Naštěstí to Harry celé zaznamenal a reflexně za mnou doplaval a chytnul. "Vann!" slyšela jsem jak křičí mé jméno. Jakmile mě vytáhnul nad hladinu ptal se mě jestli jsem v pořádku. Ještě stále zmateně jsem kývla.

"Tohle mi už nikdy nedělej, Vann" naléhal Harry. "Já neumím totiž plavat" přiznala jsem se jemu. "Měla s mi to říct" řekl a popadl mě do náruče. "Co to dělá-" vyjekla jsem. "Vezmu tě do náruče a poplujeme na druhý břeh" odpověděl. 

Jak jsme pluli cítila jsem jeho dotyky. Ještě jsem víc zčervenala, a doufala že je tak zaneprázdněný plaváním že si toho nevšimne. K mému známému neštěstí si toho všiml a ještě víc si mě k sobě ovinul. Teď jsem už vážně zrudla protože jsem se opírala tělem o jeho nahý hrudník.

Teď mi došlo že jsme tam nechali naše oblečení a moje tašky. "Harry?" brouka jsem. "Ano babby?"odpověděl a já nad jeho oslovení protočila oči "My jsme tam nechali naše oblečení" naléhala jsem zas já. "Potom se pro to vrátíme" řekl prostě.

"Kde se ale oblečeme?" Byl zrovna začátek jara. A zima ještě neustoupila.

"Půjdeme na naši chatu" odpověděl Harry a já kývla v souhlasu.